V CRÈMU SPOLEČNOSTI.

Z počestných harémů jen jen je vypustili,

už na lovy se chystají:

ty oči hladové roj opojných střel střílí

a těla vůní opájí.

A výstrah morálních ty známky, jež jste kdysi

jim ku postrachu vztýčili –

jsou směšní strašáci, z nichž posměch dělají si

jak vrabci z hadrů v obilí.

Jde za obětí svou ta duše jejich chtivá

v bál, diner, five-o-clock,

jich úbor lovecký, vše odkrývá, co skrývá

i výboj hlásá zrak i krok.

A chvátí výdechem i slovem prostřed tance

a oběť – ráda se jim vzdá,

co doma dítě jich, svěřené guvernantce,

se po mamince teskně ptá.

I to se přihází, že loveny jsou samy –

tu rády nesou oběti,

ať bílou silnicí, ať jenom pěšinkami,

jen když k cíli doletí.

Jen když je naposled a vždycky konec jeden,

to rozjásané halali

a v průběh šedých dnů se vsadí chvilka-eden

a smysly horkem zahalí.

Plod věd a kultury jim dává pomoc cennou:

háv duchaplné floskule

pro nahý smyslů hlad, pro vášeň obnaženou,

pro líc morálky ztrnulé. –

A to je Nemesis, kdy strašným písmem píše

své mene, tekel, ufarsin

pro lidskou společnost, pro k pádu zralé říše,

pro vše, co klesne tíhou vin:

z počestných harémů ty ženy vypuštěné

se dostavují s hladem svým –

tak roje komárů šíleně rozvířené

se honí v slunci podzimním.