V. D.

Je zase Máj.. Páteční den..

Zeleň a květ lká na úbočích

petřínské hory. Oblouzen

hledám Tě bludně ve všech očích,

hledám Tě, hledám, víc než kdy,

a ruka vlastní ruku stiská,

srdce i duše hladoví,

neboť se stýská, stýská, stýská..

Stýská se víc než před rokem

a stále víc se stýskat bude

v zemi, jíž teskným prorokem

byls tehdy – dnes tě volá všude,

a dnes si říká „svými slovy“

snad všecko, cos jí, vzrušen, říkal,

a v srdci stále smutek vdoví

jak v den, kdy hořce zanaříkal

tvůj celý národ nad tvým rovem,

zasněženým jarními květy..

Jsi s námi – a zase v máji novém

už nejsi s námi.. V jaké světy

magister Carasco tě vedl?

Jsi s námi – ale třpyt tvých očí

k jaké se nové hvězdě zvedl?

Patří nám aspoň ve výročí?

Snad s hor té hvězdy na nás hledíš

ironicky – a přec víš jemně,

můj domove, což toho nevíš?

Hájím zde barvy svojí země.