V daleké minulosti.

Ký div, že lidé hory, lesy ctili

a bohy svoje na nich postavili! –

Tam blíže mraků, hřímajících hromů

a v stínu věkem úctyhodných stromů

krev kouřila se od obětních stohů,

jsouc prolévána k usmíření bohů!

Byl člověk dávný poháněn tím pudem.

Ač víra jeho děsným byla bludem,

přec i z těch časů zatemnělých, mhlivých

nám pravda pramení se v slovech živých,

hlas dějin zvučný ucho naše slyší:

Již divoch tušil, že jest někdo vyšší

tam na výsostech, kudy slunce chodí

a měsíc – pastýř stádo hvězd svých vodí. –

A že jak děti viděti jej chtěli,

z hmot zemských sochy sobě vytvářeli.

Tak bohů, bůžku v zemích bylo do sta.

Lid vůkolní dal nejvíc na Radhosta,

až Kristova k nám došla víra nová.

Teď již jen jméno po Radhostu chová

ta hora, kterou báje otočily.

I tajuplné Rusalky tam žily,

zvlášť v tichých roztokách a na úbočí,

kde křišťálový potůček se točí;

tam v letních nocích, za měsíčních jasů

si rozpouštěly prameny svých vlasů

a taneční své reje prováděly;

tam úchvatně i touhyplně pěly,

a proto jenom viděti se daly,

by oběť svoji na smrt ulehtaly;

tam mnohý od nich zváben k srázným stěnám,

kde mrtev padal v náruč svůdným ženám;

měl lože na kapradí, z četných stonků

mu spletly věnec z namodralých zvonků,

jež rozvila tam sama mladá Vesna –

by spal a nikdy neprocitnul ze sna.