V DALEKÉM LESE.

V dalekém lese na příkré stráni

utrh jsem květ, bleděfialový květ.

Lilie, zvonky neznámou silou vypučelé

nes jsem si domů z dalekého, tichého lesa.

Bylo v něm ticho, ticho na příkré stráni;

vysoko nad mořem

viděl jsem zátopu lesů, modra a světla,

v údolí řeku průsvitné trávy

a po ní rozseto tisíce květů zas

těch bleděfialových a lehce smutných

se zlatými prašníky na chvějících se tyčinkách.

V hlubokém, dalekém lese

ležel jsem ve vlhké trávě,

ve třpytu nevyprchalé rosy

a ve svitu podletních paprsků;

nad hlavou nitky duhových pavučin

se třpytily všemi barvami,

vzdušné ty neviditelné festony

k okrášlení svěže zeleného prostěradla,

rozhozeného v jásavých, zpěvavých barvách

ku hodům nikoho a všech.

V tom tichu tajemném,

v němž splýval jen tlukot potoku

v hluboké, zelené řece trávy

a chřástání drsné ptáka šedého,

jenž poletoval od hřbetu ke hřbetu,

a bzukot hmyzu a zpěv opožděných –

Všechny ty chudičké zvuky

nahoře v lese pohltilo to hluboké,

nedozírné ticho.

A kolem mne hučely v hlubinách vědomí

v bezměrné propasti letící vlny

do jiných světů se valícího vzduchu.

V tom tichu tajemném jsem slyšel

zpívat svoji duši.

Na cestě zpáteční v hlubokém údolí,

v sražených bocích odumřelého netvora, ditěte země,

u šplounajícího potoku nad mokrou, bahnitou zemí

utrh jsem kytku si celou

těch bleděfialových květů lilií pozdních

se zlatými prašníky v zarosených korunách.

A natažen v měkoučkém mechu,

při skřeku chřástalů a šumu listí

jsem snil o tajemství života,

o neznámé síle a rozpučelých květech,

svěžesti trávy a dalekých lesů,

ku jejichž kráse a vzrůstu člověk

ruky nepřičinil.

A dumal jsem o zapadlých divokých květech,

a zapomenutých, neznámých písních,

jež tady jásaly v tichu a jasnu

dřív, než byl člověk.

A s vděčností, pozdravem neznámým silám,

jež zpívaly tou chvílí ve mně,

jsem odcházel v tichou svou celu

a v noci i myslil mozek volný

na nepoznané, divoké květy

a zapomenuté, vášnivé písně,

na jejichž mrtvolách pučí teď lilie pozdní.

A ve snu svém spínal jsem ruce k tomu,

jehožto silou neznámou a vůlí

vytryskly všechny ty barvy a světla

a duše mé modlitba díků tichá,

k jejížto vzrůstu pyšný člověk

ruky nepřičinil.

Tušení neslo mne na tichých vlnách horkým dnem

v neznámé a zapomenuté kraje,

pod větve prvotních stromů,

ve stíny prahorních balvanů

a ve vzduch klidný, který se valil v dálky,

pohlcován bezednými propastmi prostorů

dřív, než byl člověk.