V DALEKÝCH OBZORECH.

Rtuť paprsků si sní dnes na korunách,

a z bílých květů jara voní dech –

kraj celý sní si... V dětských srdce strunách

mu pěje to o lásky prvé snech...

V té písni jara ožila má duše,

s mým toužícím se jeho smísil dech –

já chtěl bych zpívat, ve Věčnosti tuše,

já chtěl bych zpívat, zpívat z celé duše

v dalekých obzorech...

Vše je tak snivé, radostné a zlaté,

vše je tak něžné, čisté, dětinné!

Vše samý sen, a probuzení, láska –

vše jako vykoupané v lázni stříbrné!

Vše jako z dlouhé kletby vykoupené,

jak vysvobozená je láskou Princezna –

protírá oči, vděčné, udivené,

mladá a sněžná, vonná, líbezná!

Rtuť paprsků si zpívá na korunách –

v mém srdci tolik polibků a něh,

na tolik písní v srdce mého strunách,

jimiž bych zavznít chtěl v dalekých obzorech!

Je mi tak lehko! Kam můj pohled vzletí,

zdá se mi, všude dovedu se vznést –

až k oblakům těm modrým, kam jak v snivém vznětí,

ty třešně vzpínají své bílé jasné sněti,

jak dívky v bílém šatě lokty po objetí,

štíhlé a vonné, jak ta ratolest!

Je mi tak šťastno! Kam můj zrak zasáhne,

možnosti žití tolik vidím cest!

Tam v dál i v šíř dnes tolik se jich táhne –

a na všech květy – krásné vnitřní světy – –

jak ony, cítím dnes, dovedu také kvést!

Je mi tak snivo! Kam můj zrak dosáhne,

co všude pozemských i oblačných je cest!

Tam v šíř i v dál to všude srdce táhne

milovat, kvést –

co všude toužení – co všude lásky jest!

Je mi tak lehko, šťastno, snivo – a tak teskno!

Co všude toužení, co všude lásky jest!

Takové nezachytitelné, nekonečné,

takové nezobjímatelné, vyšší, věčné –

že nelze dotoužit se, dosnít – srdci snést!

Jsem Věčna syn: V koruně duše mojí

sní jaro v přetvořených Věčným Jarem snech,

a písně lásky v strunách srdce mého

tak po dalekých touží obzorech!