V. Danebrog.

V Ribském hradě pevném, v okně šeré koby

Dagmar pilnou rukou roušky jemné robí.

V díle ustala teď; mříže zdobnou spletí

za vlaštovic párkem smutný pohled letí,

které z malitkého hliněného sídla

pod římsovím k pouti rozepjaly křídla

do jižnějších krajů. Oko se jí kalí

vláhou kormutlivou. Ach, vy druzi malí,

vám je přáno letět, kam vás touha zove,

kde vám v teplé vlasti zkvete blaho nové.

Snad též uvidíte na větrné pouti

zemi, po níž touhou srdce mé se rmoutí,

zemi přespanilou v modrých vrchů věnci,

ráj mé duše dětské – Ach vy šťastní ptenci!

Takto podvečerních mráčků zlatým leskem

stíhala let jejich Dagmar s tichým steskem.

Však ne pouze tužbou po domovu vzdychá,

necítí jen choti opuštěné muka,

ale jinou také hořkou krůpěj míchá

do číše těch žalů proradná jí ruka:

Ten, jejž vyprostila z temné věžní sluje,

nyní za odměnu pro ni pouta kuje!

Dotud viděla v tom světě dobro všudy,

tušila je také na dně srdce zlého,

jak se zrnko zlaté tají v temnu rudy;

věřila, že paprsk světla nebeského

z každé hříchu sluje na čas chmury pudí –

Jaká pojala teď duši závrať vírná,

ana zděsila ji náhle v lidské hrudi

čirého zla propasť šklebná, nedozírná!

když se zjevila jí tato podlosť čirá

v oné záři nebes, dlaní posvěcenou

vytyčujíc berlu církve drahocennou,

jížto kořila se vroucně její víra!

Muž ten strašný vyšel na přímluvu její

ze tmy žalářní, kde v mukách, bez nadějí

hynul mnohá léta. Vyšel s bílým vlasem,

stařec nahrbený na pokraji hrobu –

ale v srdci vetchém nesl dávnou zlobu;

vzrostla jen a stvrdla valným trýzně časem.

Zločinný cíl stejný: prestol, před ním planul,

avšak nyní v pohár dávné vášně kanul

také pomsty jed. A po čem smělec mladý

úprkem se řítil, k tomu rozvážlivě

nyní stařec míří, oklikami lstivě,

za přetvářky clonou kuje dílo zrady.

Dlouho tajila se před královny okem

jeho podstata. Jen vetché jeho čelo,

svislé kajícně, se zvolna povznášelo,

jak se týčí stéblo uhnětené krokem,

mnohý hrbol zdál se z líce vpadlé ztrácet,

v oko kalné paprsk života se vracet,

ale v jeho tazích zdály se jí vryty

stále vděčnosť, lítosť, šlechetné jen city.

Zatím opatrně ruka, pletich znalá,

obetkala kněžnu hustou piklů přízí,

zvolna všechny věrné od ní vzdalovala,

zevšad nahrnula kol ní tváře cizí.

A pak náhle padla s lící pleticháře

maska úlisnosti; z nenadání zřela

Dagmar ohromená, hrůzou zkamenělá

zrádci, násilníku do úšklebné tváře.

Divé rysy své jí zjevil bez ostychu,

v žalář hrad jí změniv, sluhy v její stráže –

královna teď hříčkou zločinného pychu;

Kristina jen u ní zbyla, věrný páže.

Takto dumá kněžna v roji těžkých pečí;

v tom se rozhlaholil při večera sklonu

na kostelích Ribských zbožný jazyk zvonů

a svou hudbou svatou její trýzeň léčí.

Klesla na kolena, ruce ke rtům spjala,

modlitbu ze hloubi duše zašeptala,

drahocenný křížek, poslední dar matky,

z roucha vyňala, naň rety žhavé vtiskla,

na obrázky jeho z oka slza tryskla

a tou v duši poklid navrátil se sladký.

Tichem večerním dál Ribské zvony znějí,

vlnami svých zvuků jásavých a žalných

v doby blaženější kněžnu unášejí.

Zaletá v zem jinou, do chvil dětství dálných,

v milou kobu známou, na klín roditelky,

odkud naslouchajíc blaze zvonů zvuku,

pozírala dolů k pyšných věží shluku,

nad nímž rojily se nebem zlaté včelky.

A zas děvě snivé tam se nese k uchu

milých, známých zvonů podvečerní píseň,

v srdéčku jí budíc divnou slasť i tíseň,

v duši linouc štěstí neznámého tuchu – – –

Z dum těch vyrušily Dagmar tiché zvuky.

Lehce pod prstíky útlé bílé ruky

v šerém pozadí se zdvihá clona řásná,

která kobu dělí od sousední síně,

z nížto Kristina se vynořuje krásná;

za ní v tajuplném koby polostíně,

do něhož jen kradmo pozdní paprsk vniká,

viděti je sličnou postať panošíka.

Z ticha ku královně Kristina se chvěla;

v nízkou stoličku, jak měla v obyčeji,

na polštář si sedla družně k noze její,

na ruku jí tisknouc políbení vřelá.

Dagmar sklonila se ku své důvěrnici,

jemně pohladila světlou její kštici

a ret zašeptal: „Co neseš, moje milá?“

„Žel, že smutné stále přináším ti zvěsti –“

ještě úzkostněj’ hlas děva přitlumila –

„kdy zas v tyto mraky vyjde slunce štěstí?!

Jaký děsný zvrat! On, jemuž’s vazby mříže

otevřela kdys, teď tebe v pouta víže,

zradou splácí milosť, postrach kolem šíří,

rukou zločinnou po dánské berle míří –

ba, již dovršit se chystá černou zradu!

Již si vzdornou pevnosť zřídil z toho hradu,

naplniv ji svojich přívrženců davy,

a již také z jihu v cizích vojů čele

pomocník mu táhne – S pomocí tou směle

dánskou korunu si v čelo zbujné vstaví!

Tak si přislibuje – leč sám bohdá padne

z nenadání zbojce do své léčky zradné.

Darmo cizí zbraně ku pomoci volá,

ni hrad pevný bouři lidu neodolá.

Národu jsi všemu říše perla drahá;

širou oblastí, kam dánský hlahol sahá,

srdce nesčíslná láskou k tobě hoří.

Hrad ten s odbojníkem ocitne se brzy

jak ostrůvek v Dánů rozkáceném moři,

které odevšady zahřmí k jeho tvrzi,

vkypí ssutým valem, prolomenou branou,

vysvobodí kněžnu vřele milovanou,

zrádce ohavného u tvých nohou zdáví.

Poslyš jen, ó kněžno, jaké nese zprávy

panoš tvůj!“ Tu kněžna zrakem hochu vděčí

a blíž k sobě vlídným pokynem ho zove.

„Dobrý hochu můj,“ zašeptli její rtové,

„pro mne vydáváš se v také nebezpečí!“

Panoš, k noze její kolenem se níže,

dlaň na srdce vkládá, oko modrojasné

s oddaností vroucí ku královně dviže;

pablesk večerní, jenž v okně zvolna hasne,

svislé na ramena kadeře mu zlatí.

„Kéž bych mohl,“ vzdychá, „krev za tebe dáti!“

„Díky, hochu můj! Než jaká tvoje zpráva?“

„Ač nás řetěz bdělých stráží obetkává,

zbraňuje nám východ z toho hradu, přece

unikl jsem odtud,“ panoš ticho vece.

„S košem velikým a kytlí vyžebranou

hocha kuchyňského, proklouznul jsem branou.

Tu hned přede hradem znamenal jsem péči,

jakou chudina ti za tvou lásku vděčí.

Stál tam zástup chudých, volal bez ustání:

Proč nám přístup k matce halapartny brání?

Kde je dobrá Dagmar? Jaký mrak nám halí

vlídnou tvář, jež z duší plašila nám žaly?

Proč se ruce tají, z nichž jak z liljí ráje

rosa blahonosná dštila v bídy kraje?

Takto bědujíce tlačili se k bráně,

stěží zapudily dav ten drábů zbraně.

A když dál jsem kráčel, zasléchal jsem všady

hlasy rozjitření z biskupovy zrady

po ulicích města. Šel jsem neprodleně

k domu Globově, bych donesl mu zvěsti

o příkořích, jež ti od biskupa nésti.

Našel jsem ho v síni, an meč na koleně

starožitný, dávno netasený k válce,

čistil, ostří jeho zkoumal hmatem palce.

Když mě poznal, radosť zjasnila mu líce,

dotazů po tobě klad’ mi na tisíce.

A jak vyprávěl jsem o tvém trudném stavu,

znovu čelo chmuřil, okem zlobně blýskal,

křečovitě pěstí jilec meče stiskal,

a tak promluvil, když dokončil jsem zprávu:

Však již hromonosná pomsty bouř se blíží, –

s blesky jejími i tento meč se skříží.

Vzdáliv odtud vše, co věrně k trůnu stojí,

mne tu jediného nechal na pokoji,

soudě as, že Globe jenom sleďů lovu

rozumí, zná zvonit jenom stříbrem, zlatem;

brzy bohdá zví, že znám ve hněvu svatém

rozzvučeti hudbu jiného též kovu –

hudbu strašlivou; že nejsem žokem tuku,

ale bystrý hled mám, k tomu křepkou ruku,

abych prohledl tu přízi piklů zrádnou

a v čas zahromoval do ní ranou pádnou.

Nato promlouval, že doufá biskup darmo

na bezbrannou zemi vložit mrzké jarmo.

Nechť král s vojskem v dálce modly Čudů sráží,

dosti zbylo v zemi boje schopných paží.

Selský voj se zdvihá z domácího luhu

na ochranu kněžny, která s jejich pluhů

sňala těžké platy; jižtě místo kleče

věrní bondové se vděčně chápou meče

dobrodějku svoji vyvést ze zajetí;

heslo po všech krajích, s výspy k výspě letí:

nežli srpem zlatý luny štít se stane,

že vlasť šíroširá žárem pomsty vzplane

proti zrádci tomu. Lidu svaté hněvy

nejpevnější hradby rozkotají hravě,

vojsko odbojcovo rozmetou jak plevy.

Tak mi věstil Globe, ku závěrku pravě:

Snad se zdaří kněžnu vymknout z jeho spárů,

dřív než hrad ten vzplane ve válečném žáru.

Ty jsi v zakuklení sklamal strážců zraky –

snad i královně vhod bude způsob taký.

A hned zítra, kněžna přijme-li tu radu,

sděl mi dobu, směr a přestrojení v listě,

jejž luk tajně s šípem sešle za ohradu

severní, kde ve křích na ukrytém místě

důvěrník můj sečká za prvního tmění.

Já však uchystám vše, aby bez prodlení

Dagmar ve průvodu bezpečném se dala

na cestu, kam zrádce moc by nesahala.

Však nechť její mysl kamkoli se skloní,

to jí sděl, že chví se tisíc věrných o ni –

a že mezi nimi touží nejvřeleji

Globe cedit krev svou na ochranu její.“

V tom chřest klíčů zazněl, zaskřípěly dvéře.

Pochůzkou to klíčník obvyklou se béře.

Dnes však stařec tento, jenž se jindy plížil

něm a zamračen, k nim chvátavě se blížil

do komnaty vešed. Schýliv hlavu starou

s hustých vlasů sněhem nízko před Dagmarou,

klekaje k ní zdvihl úctyplnou líci

a hled oddanosť jí vřelou tlumočící.

Po té pravil tiše: „Hlavu moji bělem

péče pokryly pod trojím velitelem

z rodu Knutova, jimž byl jsem věrným sluhou.

S radostí jsem viděl na královském kmeni

Valdemara vzrůstat slibnou haluz druhou,

viděl jsem ji kvésti v okotěšném skvění.

Nejednou jsem šťasten houpal na koleni

sličné pachole, jež ke mně starci lnulo,

mohutněti zřel jsem krásnou postať junou,

a jak radostně mé oko zaplanulo,

když pak mužná skráň se vzpjala pod korunou!

Štěstí plným bylo, když ku jeho boku

choť se vinula, jas nebešťanky v oku,

ty, ó vzácná kněžno, jejíž líce milá

rázem srdce moje celé podmanila –

Viděl jsem pak truchlé rozloučení obou,

viděl jsem i strýce nevděčného změnu,

tebe strádající jeho lstí a zlobou,

nedůstojně moci jeho podrobenu.

A teď přiložit mám v pomoc vetchou ruku,

aby schystal tobě trpčí ještě muku,

té, k níž připoután jsem úctou, láskou, díkem,

královně své mám se státi žalářníkem?!

Rozhodl se biskup, že tvou vazbu ztuží,

že od tebe vzdálí panoše i druži,

chtě již dovršiti zjevně svoji zradu.

Však dá bůh, že marně žalář chystá tobě.

Známť já jediný zde tajnou chodbu z hradu,

jejíž vchod se skrývá právě v této kobě.

Viz tam na stěně ten obraz kněžny Emmy,

jejž rám pozlacený jímá řezeb lemy;

veliký ten obraz, k podlaze až dolů

ke zdi zdá se přikut, ale v skutku tvoří

veřej otvoru, jenž v tuto zeď se noří;

dotkneš-li se v rámu květového stvolu,

odskočí ten obraz, zjeví otvor stěny,

za nímž stupeň četný šnekem zatočený

vede do hlubiny, pod základy hradu,

tam pak pod zemí se táhne ku západu

chodba, ústíc v kapli staré o samotě,

k níž teď leda pastýř prchá v bouřné zlotě.

Tamo desku v půdě snadno sochor zvedne,

z otvoru vystouplé nikdo nezahledne.

Odtud blízko k moři – vejdem’ v lodi nitro –

na bezpečném břehu pozdraví nás jitro.

Nuže bez prodlení do tajného vchodu,

jenž tě vrátí věrným v bezpeč, na svobodu!

Za námi zas obraz do stěny se vklopí.

Užaslý se tyran rozhlížeti bude

po zajatcích marně prázdnou kobou všude,

kudy unikli mu, nezví, nepochopí.“

Překvapení, radosť zračila se v lících

postav tří, ta slova mlčky vnímajících;

všichni povstali teď, u zápětí kmetu

setmělou již kobou blížili se stěně.

Stařec ruku vztáhl po zlaceném květu

v rámci obrazu – V tom couvnul postrašeně.

V chodbě ozvaly se rychlé kroky, zbraně,

záclona se zdvihla prudkým hmatem dlaně

a zář pochodní se vlila do komnaty.

V čele ozbrojenců vešel chvatným krokem

biskup Valdemar, teď přímo, hrdě vzpjatý,

s lící posupnou a pánovitým okem.

Změněny jsou zcela jeho postať, rysy –

zda to kmet, jenž skroušen šíji hrbil kdysi?

Drsný šat ustoupil nádhernému havu,

drahokamů záři, kmentu, zlatohlavu;

sporé na něm znaky mísí úřad svatý

s válečnickou strůjí: noha škorní blýská,

prsa obepíná pancíř šupinatý,

ruka s prstenem kříž v jilci meče stiská.

Takto ke skupině kráčí polekané

s řeči jízlivou, z níž výsměch krutý vane:

„Aj, zde porada se koná důležitá,

k níž i šedý klíčník zrnka vtipu skytá.

Čas byl věru spolek rozvázat, kde kuly

vzdory se a pikle na odpor mé vůli.

Nuže, do podzemí, kam jste měli vsadit

panoše, s ním starce toho veďte dolů –

tam pout chřestem mohou baviti se spolu,

o podnicích zrádných poklidně se radit.

Pannu Kristinu však slušná koba zove,

v níž jen prosta bude jasné společnosti;

předsíň zaujmou pak statní žoldnéřové,

by sny dívčí tamo předla v bezpečnosti.“

Kynul zbrojnošům; ti shrnuli se mžikem

kolem hocha, starce; kmet se podal chvějně;

ale smělý hoch se bránil s hněvným křikem,

dýkou oháněl se v útočníků hejně,

až po krátkém vzdoru, odzbrojen byv jimi,

stál tu sevřen, spoután, s šaty zedranými.

K násilníku kněžna prosíc ruku vzpíná:

„Proč má hoch ten trpět? Jaká jeho vina?

Jakou jeho volnosť přinese ti škodu?

Nesmí-li být při mně, pusť jej na svobodu.

Pusť i toho starce. Vyslyš, oč tě prosím,

nech, ať sama tíhu hněvů tvojich nosím.“

Avšak onen tvrdě odbyl prosbu tuto:

„Zde má vůle platí. Jižtě rozhodnuto.

Ať po vhodnou dobu s šedohlavcem sdílí

brloh podzemní ten hošík rozmařilý.

Nechať zkouší na čas drsné ruby štěstí,

nechať nahledne v ty sluje žalů tmavé,

kde na místě loutny těžké pouto chřestí

a jen rmutu krůpěj chladí témě žhavé.

I já poznat musil –, zkoušet léta – léta –

hrůzu těchto běd – a neznal žádné viny –

Vzpomínkou se pění krev – O, věži kletá! –

Pryč, vy černé, děsné Oringsborské stíny!

Odveďte již, stráže, do vězení oba,

pannu tam, kde čeká přichystaná koba.“

Odchází tlum drábů, hocha, starce vleka.

Ale Kristina před velitelkou kleká,

kolena jí chvějnou rukou objímajíc,

v její roucho kryjíc tvář a hlasně štkajíc.

„Povstaň, sestro moje,“ laskavě jí děla

Dagmar hlasem, v němž se bolesť duše chvěla.

„Povstaň, klidně jdi, kam násilí ti káže.

Nechť nás pevné stěny, stráže, zámky dělí,

srdcí našich spolek nikdo nerozváže,

a ten, v jehož dlani tento hrad, svět celý

spočívá jak hříčka, v každý čas a všude

okem nebeským nad námi bdíti bude.“

K těmto slovům děva utichla i vstala.

K ruce kněžny shýbla ret; než Dagmar jala

v lokty milou družku. Na to bez odporu

Kristina ven vyšla v ozbrojenců sboru.

Zůstala tu Dagmar sama proti svaku,

jenž k ní krutě mluvil, velitelsky vztýčen,

s ohněm pekel samých v baziliščím zraku:

„I stvol byliny, byv těžkou nohou sklíčen,

někdy pozvolna zas týčí k nebi kalich –

však i po letech, byť hor je kruší tíha,

právo utištěné ruka boží zdvihá.

Pohřben za živa, já v mukách neskonalých

hynul násilnictvím nelidského kata,

který rozsápav ta pouta krve svatá,

potupiv i berlu posvátnou v mé ruce,

na pospas mne hodil beznadějné muce,

z koruny že dánské, z valné skvostů řady

za úděl mé ruce po slušnosti braly

jeden bledý kámen, Sönderjylland malý;

právo přirozené pokřtil jménem zrady.

Křivda sestárla, já mrtev byl již světu;

než tu vůle svatá ztýranému kmetu

žalář otevřela za velikým dílem:

aby poskvrněnou berlu za odplatu

vybral aspoň svého trýznitele bratu.

Již se nespokojím s říše skrovným dílem:

daloť v ruce moje spravedlivé nebe

synovcovu moc i korunu i – tebe.

Ale že jsi nástroj, kterým se mne sňala

nebesa pout břímě, nezkřivím ti vlasu;

jen, by piklů příze tebe neotkala,

ponechám tě ve své stráži do těch časů,

ažtě na základech pevných pyšně stane

velké dílo, k Dánska blahu zosnované.“

Jak by obludná saň před ní rozvíjela

jedovatých příšer tvary, barvy všecky

v děsném souboru, tak vládkyně se chvěla,

an řeč tuto syčel zloduch pokrytecký;

stála s duší hnusem, děsem rozrušenou

před tou propastí zla nikdy netušenou.

Než pak na biskupa tiše upjalo se

čisté v slzách oko, blankytný květ v rose.

Divnou mocí jímal tento pohled němý

odpůrce, že zmaten oči sklopil k zemi.

Chvíli dlel tak před ní v pochodňovém svitě

zraky mžouraje, s ohyzdným retů škubem,

a pak odvrátiv líc zrudlou rozpačitě

odtud plížil se jak démon před cherubem.

Za clonu též vyšli zbrojnošové zbylí,

tam se ve předsíni za stráž uhostili.

Záclon mezerou, jíž pochodňová záře

do komnaty stmělé prouhu světlou roní,

viděti jich divé postavy a tváře

i lesk halaparten, jež tam chvilku zvoní.

Dagmar na kolena klesla, tiskla čelo

k okna chladné mříži; oko vlhké spělo

vzhůru k obloze, kde boží lampy věčné

již se zažíhaly kolem dráhy mléčné...

Dnové míjeli, co Dagmar u zajetí

nehodném se chvěla v bolných citů změti.

Nejednou květ zlatý v rámu staré malby

v oko svitnul jí, jak uhnětenou zval by,

že si otevříti může odhodlaně

cestu na svobodu pouhým stiskem dlaně;

ale vždycky coufla od vábného stvolu:

Kdyby dostihly ji na útěku stráže?

Kdyby k nepřátelům jiným spěla dolů?

A pak družka milá ke hradu ji váže;

zdaž by nepomstili věznitelé krutí

na Kristině, hochu kněžny vyváznutí?

V myšlének těch stráži odolala svodu,

bůh-li ráčí, čestně vyjde na svobodu. – –

Zatím širým Jutskem, na ostrovech všade

mocný ruch a zápal chvátí staré, mladé.

Jméno „Dagmar“ letí po všem dánském kraji

od vesnice k vísce, přes vody a lada,

jako ve troud jiskra v každé srdce padá,

heslem zaznívá tu hlasitě, tam v taji.

Vše se bouří z míru kouzelným tím slovem:

rolník zaměňuje rádlo smrtným kovem,

klidný měšťan myslí bojovnou se nítí,

rybák oštěpu se chápe místo sítí,

lovec na hon lidí chystá břitké střely –

v jeden hrozný voj se mění národ celý.

Žár ten jitří, nese v nejdálnější kraje,

trudem cest a bouří zlobou pohrdaje,

neznámý muž jakýs, jemuž pod přílbicí

obličej se kryje v bohatýrskou roušku,

upletenou jemně ze železných kroužků;

ta jak závoj halí tahy jeho lící,

nechávajíc pouze zrakům úzkou spáru,

odkud jako hledím svítí v mutném žáru.

Lepou postavu šat obestírá chudý;

jenom na srdci mu skvostnou září plane

přitknut na kabátci klénot žhavorudý,

roven hvězdě z jisker krvobarvých tkané.

Muž ten heslo dává, bouří, sbírá davy

uznáván jsa mlčky vůdcem příští vřavy.

A již lodí, členů hejna bělokřídlá

jako ptactvo v jeseň, když se sbírá k pouti,

viděti je letem k Jutské straně plouti

od ostrovů všech, kde Dáni mají sídla,

od Sjaellandu, Falstru, Laalandu a Fýnů

spousta plachtoví se bělá v moře klínu.

Různo vystupují ozbrojení muži

na břeh, kde k nim nadšen Jutský lid se druží,

a ta spousta ze všad k Ribe míří chvatem.

A v den umluvený, když kol města zoře

svitla valnou plání, s hnědým vřesu šatem,

vlnily se živé mraky na obzoře,

rychle valili se v temném, hrozném věnci

zevšad nesčíslní k Ribe ozbrojenci.

Ale také z města nyní odboj žíří

proti hradu. V poplach srdce zvonů bije,

bojovný ruch dole ulicemi víří:

měšťané se chápou meče, mlatu, kyje,

biskupovy dráby tepou; města brány

zvou mrak blížících se bondů zotvírány.

Měšťanstvu pan Globe stal se velitelem,

oblíben jsa v lidu. Podivně se snoubí

úbor válečnický s tučným jeho tělem:

přilba rytířská, jež rudé čelo vroubí

nad kynoucím, širým terčem obličeje,

s něhož ruka velká stírat neustává

pot, jenž perlami ke dvojné bradě spěje;

starožitný meč, jímž rámě tlusté mává;

z kovu pás, jenž v předu dvojí hlavou dračí

požehnané břicho sepnout jedva stačí.

„Sousede!“ a „strýče!“ všechny oslovuje,

s vojenskými slova námořnická míchá,

a přec ochotně mu každý vyhovuje –

měšťanstva onť všeho miláček a pýcha.

Jak by ostrovan, jenž na vysoké hoře

prostřed ostrova byl usnul, spatřil náhle

z jitra pod sebou kol kolem šíré moře,

kamo zrakem těká, vodstvo neobsáhlé:

onoť přes noc hráze zdolalo a dyny,

zevšad vylilo se bouřně do pevniny,

ostrov shltilo, jen vrch ten strmí z vody,

dole místo luk a rolí vírné brody,

vlny, s rachotem jež bijí k hory boku:

Takto z rána biskup, stoje na cimbuří,

rozhlíží se vůkol, poděšení v oku,

po nesmírných davech, jimiž kraj se chmuří

odevšad, po moři lidu, z něhož zbraně

probleskují, nad nímž jako plachty lodní

četné prapory se chvějí v ranním vaně;

ke tvrzi to moře šumí a již pod ní

burácejí přední vlny sterohlasně,

„Dagmar!“ zní tam, „Dagmar“ v ryku hromovitém

a již na korouhvích viděti lze jasně

obraz kněžny, jitřním zanícený svitem.

Stírá biskup s čela tesklivého znoje

krůpěje; než smělý vzdor se vrací brzy:

Rolníci to, kupci, nezkušení boje!

Důvěří své síle branné, pevné tvrzi

a pak nadějně do jižních krajů shlíží,

zda již z Holštýnu se vojsko Němců blíží,

v pomoc vyzvané; též v lodích od západu

spojenci v čas přijdou ku pomoci hradu.

Za hlaholu trub na hradby hlasatele

vyslal k zástupcům, co zatím vypjat v pýše

na cimbuří hradu, se závratné výše

shlížel ve třpytivém rouchu, mitře skvělé,

berlu drahocennou objímaje dlaní,

jak zjev nadzemský tam plana v záři ranní.

„Jaká vůle vaše?“ hlasatel se táže.

„Dagmar chceme! Dagmar!“ hlučí hromem zdola

a zbraň lesklou zdvihá tisíceré páže.

„Volna, v bezpečí tu kněžna,“ hlasač volá.

„Nuž ať vyjde volně ku věrnému lidu;

rozkáže-li ona, rozejdem’ se v klidu!“

křičí v popředí pan Globe hlasem tuřím.

Hlasač odchází: též biskup nad cimbuřím

ztratil se. Lid čekal s nepokojným šumem,

„Dagmar!“ blíž i dále znělo valným tlumem,

až pak hlasatel na hradby vyšel znova,

odvět biskupův jim hlásaje v ta slova:

„Biskup Valdemar, muž rodem v Dánsku prvý,

králi vzdálenému nejbližším jsa krví,

za něho jal otěž vlády, jak se sluší;

královnu též chrání. Nevydá ji zvůli

buřičů, co zpupně poklid země ruší –“

Přetrhla řeč jeho bouře hněvu zdůli;

však muž se zastřeným lícem ztišil rukou

davů hluk a zvolal řečí hlasnozvukou:

„Zřetelna tím vzkazem, biskupe, tvá zrada.

Kdo ti zemi svěřil? Kým ti v ruce dány

hrad a královna? Jí jenom patří vláda.

Vzdej se! Marný vzdor tvůj. Otevři své brány!

Proti našim hněvům zeď ta slabou hrází,

kněžny vydání jen uchrání tě zkázy.“

Ale za odpověď hlasač jenom s hradby

řeč svou ukončuje: „Vari ode tvrze,

pokuta sic krutá s děsným hromem klatby

všechny zastihne, kdož vypjali se drze

proti mocnosti, jíž správa země sluší,

jež i posvěcenou třímá berlu duší.“

Hlasač odešel za hněvné lidu vřavy.

A hned zuřivostí zaslepené davy,

nedbajíce hlasů rozvážnějších, k hradu

vrhali se rovni lítých vlků stádu.

V dešti střel, jenž s hůry odvážlivce vítal,

ztřeštěnců těch nával proudil dravým tokem,

do příkopů hlubých pršel pádem, skokem,

vodou tam se brodil k prsům; již se chytal

smělec nejeden zdi výstupků a rohů,

do pukliny zdiva chvatně šinul nohu,

povzbuzován zadních ohlušivým rykem –

Ale výjevy ty příštím okamžikem

zastřel jako dýmem valný oblak prašný,

z něhož rachot zněl a křik a ropot strašný:

Sřítilyť se shora, náhle převaleny

přes zubatý okraj srázné hradeb stěny,

hrozné balvany a třeskutými rázy

vše, co ve příkopech, topí, drtí, tříští –

zděšen prchá lid – roj střel mu v patách sviští –

nepřátel jej ryčný výsměch doprovází.

Než teď nezkušenou tuto sílu selskou

tajemný muž onen, bouře původ pravý,

v otěže jal řádné rukou velitelskou.

Vhodně uspořádal, rozestavil davy,

zřizovati kázal náspy pro záštitu,

za střelby čet zadních, v širých pavez krytu

vyplňovat příkop kamením a hlinou;

stroje přivlečené blíže k hradu šinou,

jiné naspěch robí; kamenné z nich koule,

pakou vymrštěny, ve svištivém bzuku

pilně lítají jak hrozné včely z oule;

k tomu z pilných tetiv nesčíslných luků

do hradu se nesou husté šípů mraky,

spoustu kamení tam loučí hojné praky.

Ale také hradeb střílny, chodby kryté

bez ustání sypou střelby rozmanité.

Jenom jedné hrany rozlehlého sídla

zhouba straní se, jež z kuší, praků letí:

v okna mřežoví tam spousta lidu shlídla

sličnou tvář, jak lunu v temných větví spleti.

Takto dva dni prošly. Den kdy svitnul třetí,

k útoku se chystal oblehačů vůdce.

Stroje spoustu kulí vychrlily prudce;

přes příkop, již místy zasypaný zcela,

jiné šinuly se ku hradbám a branám

a v nich těžké klády okovaná čela

rozhoupaly k děsným, všebořícím ranám.

Jako beranové obrovští ty stroje

trkají, že chví se brány, drobí stěny;

kolem nich se hemží mravenčí jak roje

tlupy bojovníků, štíty nad temeny,

na něž se hradeb a věží, podsebití

šípů liják chřestí prudký, nechabnoucí,

kamenů se řítí těžké krupobití,

voda horoucí se lije, smola žhoucí.

A když slunce přešlo přes oblohy témě,

pod úprkem davů zachvěla se země,

zevšad pádících ke hradu s divým rykem;

zdí se zachytává žebřík za žebříkem,

po nich muž za mužem chvatně stoupá dále,

proti střelám, jež se s hůry sypou stále,

nad hlavami pnouce štíty ku ochraně,

že je shora hrůzně krásný pohled na ně,

jak by povznášely širé terče z hloubi

železné bez počtu obrovité houby.

Třeskutě v ty terče zní střel krupobití;

někdy velký kámen s rachotem se řítí,

sražen štít i lezec, pod ním druhů řada

a vše s křikem, hřmotem do hlubiny padá

s kusy žebříku a dole pak se kupí

pod balvanem štíty, zkrvácené trupy;

však již zase jiný žebřík tam se vzpíná,

konce hákovité v puklé zdivo vtíná,

po něm vzhůru kvapí útočníci noví.

Jinde odrážejí branci biskupovi

žebřík, jehož hák již hřebene se chápe;

s ním řad mužů nazad kácí se. Tam tepou

vztekle ruku, která na vrch zdi se drápe,

nedbajíc ran strašných, s dychtivostí slepou...

Co tak vůkol hradeb divoký boj zuří,

biskup vystupuje znovu na cimbuří.

Krajem, nad nímž v západ slunce již se chýlí,

starostlivé oko k jihu chtivě pílí.

Oj, což divým plesem náhle zraky vzplály,

jásavý zvuk ze rtů vydral se. Pláň širá

tamo podivným se mrakem vlní v dáli –

Pomoc. – Němců voj! – Teď v západ k moři zírá –

zřetelně tam svítí vody prouha skvělá;

leč jen plachta jedna v přístavě se bělá.

Chvátá na pavlán, jenž obepíná kruhem

v půli věž, by svojim v zápolení tuhém

novou odvahu a síly vdechl svíží

zprávou radostnou, že posila se blíží.

Avšak nastojte! Ký zvláštní ruch se vzmáhá

v davech nepřátel, jak vlna rostouc v letu

od západu blíž a blíž ke hradu sahá.

I boj ustal chvíli. Ze sterých teď retů

dole jásot hřmí. Již zřejmě slyšet z něho:

„Král! Král Valdemar se vrací s vojskem celým,

vítězstvím tam v dáli ověnčiv se skvělým.

Ku Ribskému břehu valné loďstvo jeho

přirazí dnes ještě. Radostné ty zvěsti

přináší pan Lykke, napřed vyslán králem –

Hle! tam právě cestu zástupem si klestí!“

Biskup leknutím se náhlým skácel málem,

chvějnou rukou chyt’ se zábradelních mříží;

až pak z ohromy se probrav, zvolal dolů:

„Nevěřte jim! Lež to! Nám se pomoc blíží.

Už voj Němců zřít, an z jihu semo měře

udeřit se chystá v záda selské sběře.

Ještě chvíli statně napínejte síly!“

Řeč ta v obležencích svěží zápal zžíhá;

však též útočníkům nový žár se sdílí

z dolních zástupů. Již na hradby se zdvihá

vůdce s lící krytou, s rudým v ňadru skvostem,

v mečů blýskavici ční, jak byl by čárem

jakýms obrněn v tom kabátci svém prostém.

Švarná postava plá mroucím slunce žárem.

Zatím biskup znovu na vrch věže spěchá.

V západ zří. Tam ajta! plachty bílé šíří

loďstvo přátel z jihu. Však již mizí těcha:

V severu, kde moře nachově se pýří

v lescích večerních, tlum valný jiných lodí

z lůna vodního se mračnem bílým rodí:

cos jak bílý kříž na purpurovém lánu

ve vzduchu tam vlá – To jistě loďstvo Dánů.

Zdrcen biskup chvíli stál se svislou lebí;

zuby zaskřípal; zdvih’ líce na smrť bledé;

pěstí zaťatou pak vzhůru zatřás’ k nebi,

kde již večera se stlalo roucho hnědé. –

Na modlitbách kněžna klečí ve své kobě,

s hrůzou naslouchajíc boje hlučné zlobě,

která blíž a blíže ozývá se z hloubi.

V ní třesk mečů s rykem strašlivým se snoubí,

jásot vítězný a chropot smrtných stonů;

teď sem biskupova znějí slova vzteklá:

„Zrazen! Opuštěn! Ó shlť vás jícen pekla!“

Kněžna v rozčilení chvátá před záclonu.

Předsíň opustila drábů strážných četa,

kvapíc do vřavy. Jen pochodní dvé v koutě,

zastrčeno na zdi ve železném poutě,

prázdným prostorem své plaché svity metá.

Slyšeti hřmot chodbou, zařinčely dvéře

prudce otevřeny, zjevila se jimi

divá biskupova postať v pološeře

s vyděšenou tváří, šaty změtenými,

s holou hlavou; v ruce svítila mu dýka.

Zavříti chtěl rychle; než tu za ním prudce

vrazila již lepá postať bojovníka,

jenž ho stíhal s mečem napřaženým v ruce.

Muži tomu rouška železná líc kryla;

z ní jen spára úzká zraků blesky dštila.

Na kněžnu v tom žhoucí upjaly se hledy;

žár jich pohasnul; jen zřely neodvratně

na obličej krásný, liliově bledý.

Užil toho biskup; rozehnal se chvatně

dýkou; zarazil ji rázně ve hruď soku

po jilec až skvostný. Kněžna hrůzou vzkřikla,

s rukou vztaženou k nim spěla v rychlém skoku –

avšak podruhé již smrtná čepel vnikla

ve hruď raněnému, jemuž ve ston muky

„Dagmar“ ze rtů hleslo – meč mu klesl z ruky –

na prsa dlaň tiskl – potácel se chvíli –

a kles právě k nohám královny – lem bílý

roucha jejího se oděl do purpuru

krví ubožce, jenž kles’ ve věčnou chmuru.

Biskup zkrvavělou dýku znovu vznesl

a „Jsem ztracen – avšak tebe nedostanou!“

zuby skřípaje, rtem popěněným hlesl.

Ale nedopadla čepel smrtnou ranou,

vyrvána mu z ruky. V rozhodné to chvíli

panoš Dagmařin jí v pomoc dospěl k cíli.

Lidem okovů byv sproštěn, vzhůru pádě

dostih’ komnaty, kdy biskup napřáh’ dýku,

bleskem vymrštil se k němu jako hádě

a kov břitký hbitě vymknuv útočníku,

an vrah ustrnulý stál tu změněn v sochu,

blýštícím se hrotem zamáv k jeho hrudi.

„Ustaň!“ prudce Dagmar vzkřikla. „Ustaň, hochu!

Chraň se hrozné viny! Jediný mu sudí

spravedlivý bůh. Zde přenech ortel nebi!

Nebes posvátná kol něho zář se stele;

byť ten oděv hostil světa vyvrhele,

nesmí tknout se ruka posvěcené lebi.

Ta, jež chmurnou oblasť pozemskou mi zjásá,

ducha nad nicoty bezdnem vznáší: víra

chránivě plášť hvězdný před ním rozestírá.

Biskupe, spěš se mnou, kde ti kyne spása.“

Jednu z pochodní vytrhla z kruhu chvatně,

jala biskupovo rámě jemnou dlaní;

on jak bezduch, krokem vratkým bral se za ní

do komnaty tam, kde povyzíral matně

z rámu nádherného obraz starožitný.

Stiskla v řezbách rámu květový stvol třpytný

a hle! jako veřej ze stěny se šinul

obraz, jevě hloub’, jíž schodů šnek se vinul.

Pochodeň mu vtiskla do třesavé dlaně:

„Sestup rychle dolů! Podzemní tam stezka

od hradu se táhne ku západní straně.

V jejím konci sochor – v chodby stropě deska –

odstraň ji a vystup v kapli osamělou,

odkud uniknout se zdaří nivou stmělou.

Zde bych trestu sotva uchránila tebe.

Nuže, sestup rychle! provázej tě nebe!“

Než jak bez vědomí, s vystřeštěným zrakem

stál tu stařec. Dagmar jemným ruky tlakem

pobídla jej v otvor – bezděky tam kročil;

za ním obraz nazpět do stěny se vtočil.

Naslouchajíc kněžna stála v chodbě tmavé,

až za stěnou dozněl kročejů zvuk slední,

a v tom ucítila na ruce rty žhavé

panoše, jenž klesl na kolena před ní.

„Nevyzraď ni slovem, co jsi tuto zočil,“

řekla mu a vyšla napřed do předsíně.

Za ní hoch. Tu náhle ku mrtvole kročil,

jíž skvost na prsou se kmital v polostíně.

Schvátil pochodeň a k padlému ji nahnul –

vzkřikl – železnou mu roušku s líce stáhnul –

a vzkřik’ mocněji: „Pan Strange! Ach, pan Strange!“

„Co že díš?“ tu Dagmar zděšena. „Pan Strange?“

„Viz, ach královno!“ A s tváří hrůzy plnou

Dagmar na podlahu zírá, kde se jeví

pod přilbou a vlasů hebkou rusou vlnou

líce bledá, hladká, krásy málem děví.

Rty jsou zsinalé; než kolem nich cos hraje

jako blahý úsměv; z víček oči sklenné

hledí ztrnule, jak v dumě roztoužené

v zem by nazpět zřely z posmrtného taje.

Kněžna vzlykajíc tvář skryla v roucha řasu.

Pamětí se mihl Strange zašlých časů,

panic jarobujný, jenž na pražském hradě

jako zlatý motýl těkal v panen sadě...

Klekla k padlému a křížem čelo chladné

požehnala slzíc; jedna krůpěj sletla

na rty zemřelého s žalné líce vnadné

jako na květ zvadlý jitřní rosa světlá.

„Jaký tuto klénot?“ náhle zavolala

ukazujíc tam, kde nad krvavou ranou

s jeho ňader látkou chudou, rozedranou

hvězda drahokamů rudých plápolala.

„Můj to klénot,“ panoš pronesl; „vše povím.

V Gurre za urvané kdysi vodní kvítí

obdařila jsi mne skvostem granátovým.

Spatřil jej pan Strange – žádal sponu míti –

a když pohrdnul jsem zlatem, šperků směnou,

mocí urval mi tu hvězdu drahocennou.“

„Věděl Strange, že jsem já ti sponu dala?“

„Věděl, že’s ji pro mne s ňader vlastních sňala.“

Duma hluboká na chvíli obepředla

kněžny líc. Pak znovu v oči mrtvé shledla.

A tu mněla, jak by na ni v matném jase

zřely toužebně pod jemnou řasou stinnou.

Mocné pohnutí se třáslo v jejím hlase:

„Ponech mu ten šperk; dám náhradu ti jinou. –

Však co to?“ Zvuk mečů, kroků z venčí chřestil.

Panoš chvátal v chodbu, „Přátelé!“ jí věstil.

Vyšla. Chodbou dlouhou světla, zbraně nesa,

pospíchá sem zástup; vstříc jí bouřně plesá.

Z davu Kristina k ní s lící jasnou letí;

Dagmar laskavě ji vine do objetí.

„Ó jak změnilo se všechno jednou nocí!“

radostně dí panna. „Hrad ten v naší moci

a sto pomstychtivých mečů hledá zrádce –“

„Noc ta,“ Dagmar vpadla, „hrůzou, krví syta.“

„Ale přeradostné po ní jitro svitá:

S vojskem vítězným se vrátil jasný vládce –“

„Choť můj –? Smím-li věřit velikému štěstí?“

„Lykke k večeru ty přines’ blahé zvěsti.“

„Díky nebesům! Ach, za vše vroucí díky!

A kde Lykke dlí?“ „On táhl s bojovníky,

které z korábu král vyslal proti voji,

jenž se blížil z jihu, co sám zatím kníže

lodím nepřátelským smělá křídla střiže –

ta noc jistě přidá vítězství nám dvojí!“

Hlásal takto Globe, vyšinuv se z davu.

Stěží poznala jej, svědka svatby svojí,

Dagmar v nezvyklém tom bohatýrském havu,

pocuchaném, krví potřísněném v boji,

jenž tak divně slušel rozšafnému brachu,

tělu obšírnému, tučných tváří nachu.

„Jakou odměnu,“ dí kněžna, „mám ti dáti

za tvé služby velké, muži obětavý!“

„Služby nepatrné –“ v tísni Globe praví,

neuměje pásmo řeči zdobné tkáti.

„Dobře našinci jde k duhu, takou melou

časem obodřiti zmalátnělé oudy,

slušně rozjařiti krve líné proudy.

Chvíle ta je za vše odměnou mi skvělou,

kdy zas mohu pohled oblažený vznésti

k andělu, jenž Dánskem sype hvězdy štěstí –“

Cit mu dusí slova; na kulatých lících

plá dvé slzí velkých, zvolna splývajících.

Chce je setříti; než prsty krví syté

kudy obličejem rozložitým spějí,

zůstavují rudé prouhy rozmanité,

že je nalíčen jak maska při mumreji.

„Dagmar!“ hlučí zdola, „Dagmar!“ v síle nové

výš a výš se nese bouřném ve hlaholu.

„Odměny tam stejné ždají tisícové,“

Globe děl. „Ó kněžno, k lidu sestup dolů!“

Královna se béře bojovníků davy,

které v chodbách, síních nadšeně ji zdraví,

níže na pavlán. Den jasný málem tvoří

velké, plápolavé ohně po nádvoří,

kolem nichž se vlní pestrá spousta lidu.

A když v pochodňovém svitu na pavlaně

zjevila se sličná postať jejich vidu,

zableskly se vzhůru nesčíslné zbraně

a bouř zahučela, duní, neustává:

„Zdráva Dagmar! Hvězdo spanilá, buď zdráva!“

Však již opět Globe velitelce sdílí,

že pan Lykke přines’ blahou zvěsť. S ním pílí

v bohatýrskou síň. Ve smolnic plachém svitu

viděti tam spoustu rohů, zbraní, štítů.

Lykke, čekaje tu, hrdě k síně krovu

postavu pne mocnou, šupinami kovu

od hlavy až k patě obrněnou, prachem

hojně pokrytou a děsným krve nachem.

Koleno před kněžnou shýbnuv na podlahu,

hlásal vítězství: „Jak v bouři plaché bravy

v útěk obrátil se nával jižních vrahů,

když jsme zavichřili vztekle v jejich davy.

I na moři jistě sláva pyšně zkvetla

králi našemu, jenž cizí loďstvo stíhá;

vždyť tam nad koráby dánskými se zdvihá

svatá korouhev, jež s výšin hvězdných sletla

a vítězství navždy k dánským zbraním váže.“

„Prapor s nebe sletlý?“ královna se táže.

„Ano, prapor prsty andělskými tkaný,

seslaný nám bohem v pomoc na pohany.

Nech, ó královno, ať líčí slovo chudé

děj ten velebný, jenž navždy zapsán bude

v desky dějin dánských nesmrtelnou runou,

věčně oslavován pěvců zlatou strunou!

Vojsko naše táhlo divou lesní pouští.

Duby obrovské tu spletí mocných suků

předly hustý soumrak, v němž na kmenech buků

zpola mechem krytých, nevídané tloušti,

míhaly se skvrny bělavé. Jak plémě

hadů hroznotvárných plísní vlhké země

tlusté kořeny se v uzly zaplítaly,

tiplic oblak visel nad močálem tmavým,

z šera hnijícího býlí prosvítaly

jenom jedovaté houby nachem žhavým.

Pošmurno vše bylo v tomto lesním hluchu,

bez ptačího zpěvu, bez žití a ruchu,

stesk se v duši plížil, jak by klín těch lesů

plnilo zlé kouzlo, hejno tajných běsů.

Dostihli jsme posléz’ kraje houšti divé.

Před námi tu pustá planina se střela,

za níž opět lesů valná hluš se tměla.

Na pláni nesčetné davy bojechtivé

postav divokých, ve škárách lesních šelem,

s oštěpy a kyji, surovými luky,

vstříc nám zaduněly zuřivými hluky.

Uprostřed té pláně na prestolu skvělém

ohněm velikým, jenž hořel u noh její,

socha obrovité modly rudě plála.

Hrozivě k nám s hůry hleděti se zdála

s děsným úšklebkem na zlatém obličeji.

Před ní otáčí se divným tancem v kole

postava, kol níž se při poskoku zmítá

valná třáseň žíní, ceta rozmanitá,

mávajíc nad hlavou stříbrem tenké hole.

Byl to podvodný kněz pohanského bludu,

kouzelník, jenž slova pronášeje tejná,

přivolával v pomoc lichá božstva Čudů.

Vzýval Jumalu a volal Vejnemejna,

Runu příšernou, jež hrom a blesky rodí,

Ilmarajna, který smečku vichrů vodí,

volal nesčíslné roje vzdušných běsů.

Pohledl jsem bezděk jeho hůlky směrem.

A hle! kraj tam za ním hustším, hustším šerem

halil se a z vlny počernalých lesů

nad obzor se pjaly různotvárné chmury –

mním, že nebyly to pouhé mračen stvůry:

Zřel jsem obrys hlavy nesmírné a výše

kladivo, po širém nebi protažené,

v ruce obrovské nad hlavou napřažené;

rychle vznášela se do větrné říše

titanská ta postať – vedle druhá – třetí –

a již vichřicí po nebi spousta letí

podob gigantických – roucha z černých mraků

vlají příšernými třásněmi a cípy –

míhají se tvary vzdušných palic, praků,

stíny oštěpů a touly mračné s šípy –

vše to schumeleno temnou, vírnou směsí

valí se jak příšer honba pod nebesy.

A z té mrakavy se rodí na sta zvuků:

Jako svištění střel z nesčíslných luků,

jako šumot valných korouhví, jak hrkot

koles ohromných a koní dusot, frkot,

nadzemský jek, ropot, smích a vřava vzteklá,

jako zlobný sykot nesčíslných hadů,

jak fen sterých štěkot, jak řev šelem pekla.

Kladivo teď duchů třesklo při dopadu

na štít země strašnou, ohlušivou ranou,

že vše zatřáslo se nivou polekanou,

a již rána hřímá za ranou, již třaská

všechno vůkol, duní, skřípá, šumí, praská.

Vše to událo se v mihorychlém sledu

a tma čirá náhle zastřela vše hledu.

Jak by nezdolný třas letěl celým šikem,

vojsko naše couvlo v neladu a děsu;

za ním Čudů nával se zuřivým rykem

silou vítěznou se řítil ve klín lesů.

Však ne pouze jejich palice a hroty

v našich řádily. Když sršíc do temnoty

klikatě se vzňalo blesků světlo sírné,

zřel jsem, kterak dubů korunami shůry

skláněly se temné ruce, přenesmírné,

kterak chápaly do křivých prstů chmury

Dánů poletavý vlas a třeskem hromů

rozrážely těla jejich o pně stromů –

ba že divochů nás zloba nedrtila:

to moc nadlidská, msta běsů temných byla.

Mnoho shltila nás tehdy smrti tlama.

Již pod mlatem čudským ocitla se sama

Berengarie. To, kněžno, jihu růže

luzně spanilá, než s hrdou myslí muže,

vzácná perla z dalných Portugal, kde háje

citrýnů a mandlí září vonným květem.

Královská ta dcera jako kněžic báje

na pouť dobrodružnou vydala se světem

ve družině skrovné. K severu až vzletla

smělou perutí, kde s výpravou se střetla

krále našeho. Hned přidala se k němu;

podíl majíc na všech svízelích a trudech;

jako bohatýr na koni jela v temu

s drsným brněním na vděkuplných údech

a dlaň bílá mnohdy do nejprudší seče

zasršela smrtnou blýskavicí meče.

Ale tehdáž v lese, rozbouřeném ďasy,

ovála ji smrť. Již čudská ruka krutá

chopila ji kleslou za hedbávné vlasy,

palice se vznesla k ráně napřáhnutá;

leč sám kníže přispěl ku pomoci panně,

útočníka skolil jedním rázem zbraně,

kněžnu zdvih’ a vyrval z nebezpečí hbitě –

zočil jsem ten výjev v siném blesků svitě.

Zdálo se mi, kněžno, v osudné té chvíli,

že v tom lese strašném potrou běsné síly

voj náš rozplašený, chabý, rozdrobený.

Už jen Viclav, Ranský kníže podrobený,

vzdoroval; ta četa Vendů jako skála

ve příboji vzteklém sama ještě stála,

však již bortila se i ta slední dyna –

Tu kles’ arcibiskup Ondřej, s vojskem jdoucí,

na kolena vetchá ku modlitbě vroucí,

úpěnlivým hlasem vzýval Hospodina:

„Popatři, ó shledni na své vojsko věrné,

pane zástupů! Ach, vyslyš kvilné hlasy!

Vytrhni nás, bože, z drápů moci černé,

nevydej nás rabům pekla na pospasy!

Zázrak, Hospodine, učiň! Sešli shůry

bojovníků světlých okřídlené kůry,

rozplaš vojsko temna, zlobohy a ďasy

mečů cherubínských nebeskými jasy!“

Hle! tu růžově se cosi zavlnilo

ve pletivu suků černých, kostrbatých

a jak z rajských září liliově vzňatých

utkáno, všech oči náhle oslnilo

kříže znamení, jež – velké – větví shlukem

zázračně tu plálo v temném bouřném vzduchu;

zjev ten do srdcí nám linul blahou tuchu,

sluch se naplnil jak rajských zvonků zvukem,

květů houšť se zdála v pustém lesním lůně

vábně prokvetat a dýchat libé vůně.

A kříž mír a záři kolem sebe šířil:

Zřetelně již bylo zřít, že do praporu

skvostného je vetkán, jenž se nachem pýřil;

a dál jeho světlo ve vítězném sporu

plašilo tmu kolem s buků, dubů, dřínů:

Směsice chmur divých, hroznotvárných stínů

choulila se v útěk plachý mezi kmeny –

zloduchů a běsů voj to poražený.

Hvozd se jasnil; ustal hrom a vichr z náhla;

s reptem neškodným za lesy bouře táhla;

mraky zmizely a nebe, blankyt samý,

tu a tam posvitlo dubů korunami.

A nám do srdcí se s toho kříže vlila

jarosť zázračná i odvaha i síla.

S jásotem se hrnul na Čudy voj celý

za korouhví svatou, kterou povznášely

ruce královy, v nichž bez vědomí jeho

žerď se ocitnula daru nebeského.

Pohané teď, boží ohromeni ranou,

klesali jak žito srpem požínáno;

na poli, kde slavné vítězství nám dáno,

kříž jsme vztýčili nad modlou rozkotanou.

Prapor zázračný vlál s námi v rodné strany

a v čas přiletěl, by zmařil rajským jasem

i zde přástvo temné, upředené ďasem;

a ten prapor prsty serafínů tkaný,

svatý Danebrog, vždy Dánsko bude vésti

za svým křížem bílým ku slávě a štěstí.“

„Díky nebesům,“ královna zašeptala,

„že choť navrácen mi drahý!“ Chvíli němě

čelo klonila, jež vraštilo se jemně

chmurou lehýnkou; pak váhavě se ptala:

„A což ona kněžna z Portugal?“ „Ta míří,“

odvětil pan Lykke, „k Ribe s loďstvem vládce –“

Posel věstí v tom: Král, potýkav se krátce,

cizí loďstvo mořem rozprášil jak chmýří.

Na břeh vyšel již a k Ribe jede spěchem.

„V ústrety mu půjdu!“ Dagmar s libým vzdechem

dí a s Kristinou hned z komnaty se béře;

za ní ostatní; jen Globe napřed pílí,

pokud stačí tloušť. Krok Dagmařin se chýlí

k nádvoří, kde lid se vlní v ranním šeře.

S jásotem zas novým zástupy ji zdraví.

Než co její kroky na zápraží staví,

s něhož řada stupňů do nádvoří sbíhá?

Hle! pan Globe na těch stupních dole klečí

a štít oblý, velký ku zápraží zdvihá.

Královnu teď žádá prostou, vroucí řečí:

„Kněžno milostná, ó přej mi toho štěstí,

abych mohl s Lykkem starožitným zvykem

na tom štítě v náruč královu tě nésti!

Hle, to štít je lidu, který odbil právě

od tebe, své modly, nepřátelskou zlobu –

Nuže, přej, ať lid ten ve vítězné slávě

vznese štítu svého nejkrásnější zdobu!“

Kněžna váhá, na štít rozpačitě zírá.

Ze středu té plochy oblé za okrasu

k obrubě, jež plá ve hřebů zlatých jasu,

hvězda stříbrná své prysky rozestírá.

Po váhání krátkém do té hvězdy spěla

nohou zefýrovou Dagmar uzardělá

za plesání lidu. Globe s Lykkem snadně

štít pak na ramena zvedli svalovitá,

na němž jitřním vzduchem vzpínala se vnadně

sličná postava, bělostnou řízou krytá,

jako nad okrouhlým listem leknín zkvítá.

Tak ji nesou z hradu. Svítá v ranní mlze,

hvězda poslední se v modru matně blyští,

zahnědlými den se zžíhá vřesovišti,

zlatí na nesčetných tvářích slasti slze,

zlatí šumné davy, jež se nivou rojí,

nad nimiž zjev luzný září svitem zoře

na blýskavém štítu, jak by plesné moře

na želvím si terči neslo kněžnu svoji.

A vstříc zástupům se valí vřesem blíže

třpytný voj. Jak oblak, jenž se jitrem pýří,

prapor nachový se nad ním skvostně šíří

s velkým, jasným znakem bělostného kříže.

Pod korouhví svatou jede švarný kníže,

na komoni sněžném. Na vraníku vedle

půvab čarovný se chví na skvostném sedle.

Zpola muž, půl dívka. V lehký pancíř skvoucí

z šupin stříbrných jsou plece vábné spjaty;

na něm jak dvé sluncí dvojitý kruh zlatý

chrání ňader vnadu, lahodně se dmoucí;

roucho ze stříbrných kroužků jemně tkané

oblá ramena i nožku halí drobnou,

která ve třemenů zlato rozhoupané

chýlí se pod vlnou stříbrohlavu zdobnou.

S líbezného líčka, které snoubí sněhy

s květem granátů, dvě oči divné krásy

zírají hvězd jižních opojnými žehy

pod hedvábem černým dlouhé stinné řasy.

Nad bělostným čelem stříbro přilby září,

kol níž kruhem trčí hrotů řada zlatá

z něžné koruny, jíž přilba obepjata.

Pod ní rozkošně se linou kolem tváří

na ramena, plece vlasů vlny jemné

jako kolem luny husté mračno temné.

Dagmar na jezdkyni chvilku zrakem dlela

a zas upjala zor blahý na manžela;

libý stud jí tváře ztápěl do červánků

pod kadeří, jež se chvěla v jitřním vánku.

Kníže, zjev ten zočiv na blýskavém štítě,

z vojska vyjel tryskem; blahou záři v oku,

s terče uchvátil ji do náruče hbitě,

uzardělou těsně přivinul si k boku,

usadiv ji k sobě na bílého oře;

chovaje ji v klíně, líbal zas i zase

její rty a líce, slzy v cudné řase –

kolem burácelo plesně lidu moře,

zbraně zněly, čapky do povětří letly –

Takto znovu jasní manželé se střetli. –