V. DAR JAZYKŮV.

Od velké noci den byl padesátý,

co scházeli se svorně v jednom domě,

své staré upomínky obnovovat

a sílit sebe k nové práci ducha:

tož Petr, Jakub, Jan a Ondřej, Filip,

a Tomáš, Bartoloměj, Matouš, Jakub,

syn Alfeův a Šimon zván Zelotes

a Juda bratr Jakubův a ženy

i s Marií, kdys matkou Ježíšovou.

A co tak modlili se do půlnoci,

síň setměla se slabě osvícená

a prudký náraz otřás celým domem

jak valící se vítr. Všecko ztichlo

a zhasla rázem světla. V tom však oheň

tmou bleskl zářný, nad každého hlavou

se vznášel ohnivý a velký jazyk.

I procitli v tom z omráčení svého,

děs minul, cosi rozpoutalo náhle

se v jejich duších; druh tu kynul druhu

jen posuňkem, však v očích plála radost;

všech ústa jak by náhle rozvázána

se chvěla – ale co z nich znělo, cizí

to byla řeč a každá, každá jiná,

těch národův, o kterých slýchávali

ve mládí svém a o nichž mluví báje,

a hbitě počínali hovořiti

a každý jinak, a přec všichni sobě,

co děli, rozuměli, jak by v řeči

své matky každý mluvil. Ustal hukot

těch padajících vod a toho vichru,

však jazyky se chvěly nad hlavami

jak ostré ohně temnem kmitajíce.

Jak velký stín, nad čelem žhavý plamen,

se první Petr vzpjal a začal mluvit:

„Pláň dlouhou vidím – nazývá se Senar,

rod lidský žije tam a cihly pálí,

je zemí lepkou pojí místo vápna

a staví město na té dálné pláni,

jež roste k nebi, věž má velkou v středu,

ta spiralami dotýká se mračen.

Ó pýcho lidská, zde chceš čelit Pánu?“

A jiným jazykem dí na to Jakub:

„Mrak trhá se, v cherubů slavověnci

Pán sestupuje, vidí věž a město,

a obrátiv se k andělům dí: Běda!

Tak spojily se všecky děti hříchu,

by přehlédly se svorně, proti nebi

jak válčit lze, toť začátek jich díla,

toť tvrdohlavost, vzdor je pojí v celek,

že jeden jazyk mají, sestoupíme

a zmatem řeči jich.“ Jan pokračoval:

„Jich zmatem řeči, nebudou si více

již rozumět v myšlence o odboji

a zmatek nastane, spor mezi nimi

a krutá řež, tak rozptýlíme všecky

po tváři země jako vichr smetí.“

A jiným jazykem zas pravil Ondřej

(a přece všichni sobě rozuměli):

„Tak rozptýleni byli po vší zemi

a zanechali stavby města toho,

i věže té, jež sluje Bábel, věkům,

což zmatení jest jazyka a řečí.“

A Filip na to: „Tak se rozptýlili

a nenašli pro různost svojích řečí

víc k sobě cesty, pohltil je prostor,

žil každý na svém, kdož si rozuměli,

ať pastýř niv, hor lovec, nebo kovář,

a z myslí jich, jak byli rozptýleni,

se vykouřila ta myšlenka vzpoury,

dbal každý o sebe a svoji hroudu

a pouze o zdar svého pokolení.“

A Tomáš pravil: „Tisíce tak roků

se převalily přes jich bědné hlavy

v tmách žijící a nepoznavší světla.“

A Bartoloměj dodal: „Žili v prachu,

prach jedli, jak had v ráji, otec jejich,

v jho tyranů svých ukláněli šíje

a pro nic vraždili se mezi sebou

a děti plodili a zemi celou

tak zalidnili.“ Matouš pokračoval:

„Ó věky tmy! Ó věky dlouhých nocí!

Však zrálo zatím dílo vykoupení

v úradku Boha! Vždyť je láska pouhá.

Tak mnohý světlý zjev byl mezi nimi,

však že byl sám, nerozuměli všichni,

jak mluvil k druhým z rodů vzdálenějších,

tak dohasl jak knot, jenž doutná sšlápnut.“

Syn Alfeův pak Jakub převzal slovo:

„A velké vzplály myšlenky jak hvězdy

a zapadly zas, cizí zněly řečí,

na skálu padly nebo v kolej cesty,

a tma zas kol a bratrovražda, spousta!“

Děl Zelotes: „Však v taji boží rady

již mohutněl ten prut z kořene Jesse,

syn Davidův, jenž narozený v chlévě

rybáků řadou otočil se v mládí,

křtěn Janem v Jordáně a umřel za nás

a za všecky a vstal.“ Dokončil Juda:

„Vstoup na nebe, nám zanechav svůj odkaz.

Teď hlásí se k nám v jazyků těch tvaru

v té bouři vichru, který třásl domem.“

A opět převzal Petr první slovo:

„On přichází! Ó, na tvář všichni padněm,

hřmí v oblacích a hovoří k nám vichrem.

Duch, dědic jeho obrodí teď zemi

a první, co jest velké jeho dílo:

on láme starou kletbu Babylonskou,

co různo sobě – v celek opět váže,

že všichni, každý nechť hovoří jinak,

přec vespolek si dobře rozumíme.

Ó Chama synové, ó děti Chusa,

ó vnuci Nimroda i Ananima,

vy Chashunští a děti Amorhea,

od Mery k Senaru a Babylonu,

jak po potopě světem rozlili jste

své rody jako valné vody, nyní

Pán, který rozptýlil vás řečí zmatkem,

teď v jedno jazyky vás ohnivými

tož láskou pojí, mizí stará kletba

a Jahvé žárlivý, jenž všady zradu

a odboj tušil, ustoupil již Duchu,

tož duchu lásky, smíru, shody, něhy

a vzájemného všech se pochopení.

Sem Parthští, Médští, Elamitští spějte,

vy z Pontu, Frygie a Pamfilie,

vy z Arabie, Kyrény a Kréty,

zde vizte veliké ty divy boží

a divte se! My každý jinou řečí

si rozumíme! Div ten dělá láska,

ta, s kterou Ježíš těžký svůj kříž nesl

na Golgotu! Teď sobě rozumíte,

tož milujte se všichni! Na kolena!

Dík! Sláva! Hosanah i allelujah!

Od věku k věkům lidstvo, jedno lidstvo!

dnes k Otci světla hledí ve důvěře

a rozumí si a Bůh rozumí mu!“

A první padl v prach a zastřel tvář svou

a všichni za ním. Marie jen v taji

si utírala slzy, které hojně

jí splývaly přes bledou tvář, a vichr

jak pozoun hřímal posledního soudu

a tmou se rudé jazyky dál chvěly,

nad hlavami všech v ručej spojily se,

a světlý oblak, plný bílých křídel

a jasu nadzemského – dům se třásl

v svých základech – Bůh Duch se zjevil světu.