V Děmanovské jeskyni.

Zde člověk mlčí a příroda káže – –

sto ledných obrů zvedá vstříc ti paže,

a každý výjev pod tím věčným krovem

je tvůrčím jejím slovem.

Ty prostory jí dómem, plným kaplí –

hle! v každé skála stojí za oltář;

a slzami, jež s tajných výší v tvář

ti skáply:

o těmi žehná příroda jen tomu,

kdo srdce otevře jí v jejím dómu!

Tam venku drtí křídla smělcům hromy,

zde ticho velebné jich pýchu chromí – –

Hoj, obzři se a vtlač si v duši opis:

co zříš – to životopis,

jejž příroda si vlastní rukou tesá – –

O blah, kdo jejím runám rozumí:

ten sebe v sobě snadno utlumí,

jí zplesá,

a šťasten, že je krásnou její částí,

nezoufá nikdy hoře nad propastí...

Kdož dí a ví, že bude kdys jen prachem?

Zde vhruž se v přírodu a nehyň strachem:

čas přeletí, – a na svém vlastním rově

se vtělíš v život nově...

Jak? – Ptej se růže, děvou nebyla-li?

A slavíka, zda nebyl pěvcem snad?

A hromu, nezrodil-li vodopád

ho v dáli?...

Rci, nitro země, nebudu-li jednou

tou kapkou na tváři tvé drobnou, lednou?!...