V DEN DUŠIČEK.

V den dušiček a právě o půlnoci

ve středu knih mých sen mne zchvátil mocí,

a já se vzdal mu bez hněvu.

V ráz otevřely bez hlesu se dvéře,

a postav řad vstoup, ke mně blíž se béře:

„Jdem oplatit ti návštěvu.“

„Aj, hosté milí – přátelé mí drazí.“

(Já slýchal vždycky, že dech mrtvých mrazí,

leč s nich vál vánek v besedu!)

„Jen dál, jen dál!“ A šli. Ty milé tváře!

A ve svých lících měli tolik záře

a tolik světla v pohledu.

Jak Vrchlický mi ruku pevně stiskl,

jak Sládek objal mne a Jansa výskl!

I Mokrý tu je s Kučerou

a Červenka i Klose, Antoš jarý,

Quis dobrý, Jelínek, Čech, Arbes starý –

zřím přátel svých druž veškerou.

„Nic nemusíš se bát nás, milý brachu,

my procitli, víš, na zvěst, v skvoucím nachu

že volnost svítí nad všemi.

Vlast svobodna!... Ó, musíme být s vámi

v ty velké chvíle... Však jsme“ – hlas děl známý –

„jen o tom snili pod zemí.“

„Mé jitro plá – ó, jak jste šťastni, šťastni!“ –

dí Mistr – „jak bych pozdravil svou básní

rád jeho záři v rodnou zem!“

„Teď ani v hrob“ – děl Quis – „se zpět mi nechce!“

„A já“ – řek’ Sládek – „teprv nyní lehce

a pevným usnu klidným snem.“

„Víš – pamatuješ?“ – Šimáček vpad milý –

„jak na toulkách jsme o tom s Raisem snili,

ó, splněný náš krásný sne!“

Usmál se Škampa: „Růže, růže samá!“

„Leč dřív“ – Jan šeptl – „přišlo Hakel-dama,

to pole krve nesmírné.“

„Oj, Polska, Polska volná zas a celá!“

vzkřik Jelínek, a slova se mu chvěla,

co jeho velké oči žhou.

Jen Svatopluk Čech tisk se v koutek ztmělý,

leč zdálo se mi, jak by rty se chvěly

mu tichou, vroucí modlitbou...

Teď vytrh jsem se ze sna. Prázdno holé.

Jen „Hlasy v poušti“ leží na mém stole

a já v ně hledím, oči mna.

Hle, na sonet: „Ó, žít, jak národ volný...“

v němž výkřik zazněl ohnivý i bolný,

je otevřela dlaň čís’ tajemná...