V den konfirmace.

I letos jako z nebe jas

se zdá nám tebe zdobit zas,

ty útulný náš chráme.

A přece, dítky milené,

nám tesklí srdce rozchvěné,

jak loučit když se máme.

Ty dny, jež v Božím úkolu

jsme prožili tu pospolu,

ty čím že býti měly?

To v srdcích vám, v tom sídle vin,

chtěl roznítiti Hospodin

své lásky plápol vřelý.

Nuž, zahořel tam, vzplápolal? –

Vy nyní máte brát se dál

v let mladých jaro krásné, –

co, jestli svatý oheň ten

zlem světa bude uchvácen

a udušen a zhasne?

Až přiblíží se svůdně hřích

a mluvou řečí lahodných

vám zalichotí jemně;

až soužení a různá strast

se na cesty vám bude klást

jak bouřná noc tak temně;

až navěje nám do duší

(– co, teď z vás nikdo netuší –)

ten život sníh svých trudů,

zachráníš, hloučku, mlád i stár

ten svatý slib, ten Boží žár:

Já Kristu věren budu? –

A to jest to, proč v chvíli tu

v nás zní hlas teskných pocitů,

jak loučit když se máme.

A proto, květy rodinné,

štít modlitby jen jediné

nad vámi pozvedáme.

Ti drazí vaši, všickni my

zde lkáme vzdechy vroucími

ku Pánu všeho žití:

Ať zakusíte cokoli,

kéž víry svaté plápoly,

kéž vaše světlo svítí!

Ať zbožňuje svět zisk, jen zisk,

ať doufá v klam a ve útisk

a jedná licoměrně,

vás k špatnosti nic nepřinuť,

vám chloubou to a heslem buď:

Vždy poctivě, vždy věrně.

A ať vám štěstí vypučí

neb strasti sklonit naučí

ty bezstarostné hlavy,

vy rcetež si: Co jest ta zem?

Jsme hosté jen a putujem

a v nebi domov pravý.

Tak, dítky milé, slibte teď.

V tom posiluj vás, chraň a veď

ten Věčný nad hvězdami!

Nám víry vzdech a srdce tluk

zde splývá v jedné prosby zvuk:

Bůh s vámi buď! Bůh s vámi!