V den stmívání.

Den stálého stmívání

za nekonečných dešťů květnových...

...Rád ze samot svých otevru duši krůpějím smutku,

jež padají do rozkvetlých zahrad vonných šeříků

a růžových jabloní a bílých střemch...

Bože! Jaký to hluboký, nesmírný sen smutku!

Což je to, viděti v stmívání slzy krajiny zimní,

mrtvého starce?

Ale jara pláč, zármutek toužících panen,

toužících v smutku po rozkoši početí,

po rozkoši státi se tvůrcem!