V den tisícího výročí narození sv. Václava.

Blednou hvězdy. V úplňku sladký měsíc

v lesy patří, nehne se ani snítka,

ticho svátku příštího padá z nebes

na spící Čechy.

Náhle prudkým obloukem z davu sester

jedna slétla zářící hvězda velká,

tak že pastýř, který bděl nad Stochovem

u svého stáda,

vzbuzen leskem ospalé mnul si oči,

patře v žasu za touto zářnou hvězdou;

tenkrát v úsvit zatroubit na lov kníže

Vratislav kázal.

Avšak nežli na hřebce neklidného

vstoupit mohl, podhradím zpráva letí:

„Sláva Bohu! Povila syna tobě

Drahomíř kněžna!“

Poslu v patách Ludmila, šťastná bába,

schází na dvůr, odkud chce vyjet kníže,

snítku dubu do země siré sází

posvátnou rukou.

„Sláva Bohu!“ chvícím se praví retem.

„Jak ta haluz v mohutný strom se vzepne

časů tokem, mohutni, vnuku milý,

ku zdaru vlasti!

V bouřích vyrosť, odolej každé zlobě,

by tvým jmenem, symbolem svého žití

celý národ krýt se moh’ jako štítem

do pozdních věků!“

„– Amen!“ pravil stojící vedle vojín,

z lidu muž, a mohutnou paží vrazil

oštěp těžký do země k snítce dubu.

„Mohutni!“ pravil,

„v bouřích vyrosť, odolej každé zlobě,

k snítce kněžny silnější stvol svůj připoj,

v odznak věčný, pro věky co má trvat,

z lidu že vzchází!...“

Sněť se spjala s oštěpem – divný zázrak! –

v jeden kmen, jenž pučeti začal v lístky,

žena nové haluze v šíř i v dálku,

v obra až vyspěl.

Zdráv buď věky, Stochovský starý strome!

Tisíc legend na svojich neseš větvích!

Tisíc ptáků v haluzích tobě zpívá

od věků po věk!

Zdráv buď dlouho! Olbřímím čelem v mraky

hrdý patříš do vichřic, v sněhu závěj,

nová jara lepšího zdaru šumem

snětí svých vítej!

Zdráv buď, svatý symbole mého lidu,

jak ty pevnou v zemi té utkvěl patou,

nezdolaný útoky cizích vrahů,

zradou svých dětí,

pevně stojí zakotven v zemi otců,

tisíc blesků po kmenu sjelo valném,

tisíc vichrů cloumalo jeho košem –

nakloněn stojí.

V tisíc nástrah tisícem odpovídá

roků slávy, velkosti, pokoření!

S tebou, strome, tisící národ slaví

výročí svoje!

Jak ti bylo kolikrát věků proudem

v těžkých dobách, o život kdy se hrálo

lidu, s kterým srostl jsi celým žitím,

barde i králi!

Jak tvé listí vesele zašumělo,

když se Václav s Radslavem utkal v půtce,

zpupných pánů pokořiv zhoubný odboj

v jednotu vlasti.

Jak tvé listí bujarou vřelo mízou

v jeho život svatý a blahodárný,

jak jsi zalkal, pod bratra když kles’ rukou

na prahu chrámu;

jak jsi slyšel kající Drahomíry

smutný nářek zoufalý, v spory knížat,

v lidu strany, v sveřepých rodů půtky,

v cizinců hordy

stál jsi klidný, posvátný svědek věků.

Prchající zástupy viděl’s Němců,

v dál jež hnalo zjevení Světce v mraku

s orlicí černou.

Viděl’s Karla blaženou vládu silnou,

zažil’s, kterak mohutný povstal národ,

mstíti chtěje děsnou smrt kazatele

z Bethlémské kaple.

Tenkrát z božích nejeden bojovníků

used’ znaven v kořání tvoje, rosným

stínem z tvých se řinoucím hustých větví

chladě si spánky.

V hloubi však jsi kořenů svých se zachvěl,

na tvé větve havranů když slet’ zástup

mrtvol spousty větřících v dálce větrem

od Bílé Hory.

I to přestál’s, stoletý lidu spánek.

Šumíš posud v koloběh patře časů,

jak tě kdysi do země zatkla kněžna

s mužem tím z lidu.

Stojíš, zvěst dí, kořenem trojím v hloubi

pevně držíš – první z nich k Libušínu,

k Vyšehradu druhý jde, třetí sahá

do středu země.

Co tvůj národ na nové spěje dráhy,

v nové boje tuží se, světce svého,

jenž jej vodil k vítězstvím, zapomíná,

odvěký dube,

ty šum vlídně za národ, který střežíš,

starou dědů modlitbu: „Ty jsi dědic

české země, zahynout nedej, kníže,

dětem ni vnukům!“