V den větrný

Bláznivý větře z tohoto dubna,

říkám si píseň o Heřmanu z Bubna

z teplé své sednice zíraje v dál.

Oblaka bílá na modrém nebi,

jako ty myšlenky v bujné mé lebi,

letí a letí za lesů val.

Oblaka bílá a oblaka šedá

– to ty jsi, větře, jenž pokoje nedá –

hrají si s tebou a se sluncem:

děvčice nezbedné, děvčice bílé

– zrodila, shltne je větrná chvíle –

laškují se zlatým milencem.

Řekni však, větře, křídla zda mají,

že se z nich práší až po našem kraji,

když do nich pereš mladicky rád?

Či je to těl jejich bělostné chmýří,

které jim ohnivost milence víří,

a jež k nám slétá s jich ukrytých vnad?

Bláznivý větře, dubnový větře,

veselý cval tvůj až k srdci se vetře

s veselým sluncem a s oblaky.

Říkám si píseň o Heřmanu z Bubna,

směji se vločkám z tohoto dubna

tvořícím marnivé povlaky.

Na mladé trávě zostřují zeleň,

říkám si s tebou: Člověče, neleň,

co nám již může nějaký sníh!

Pučící habříky proměnil v břízky,

k srdci však nesmí, a květen je blízký,

v myšlenkách udatnost, radost a smích!