V DEN VÝROČNÍ

Je v nebes Ráji koutek milý,

kde voní balšám s resedou,

tam moji drazí usadili

se hovornou dnes besedou.

Strýc Jan tu s bleskem ducha v oku,

strýc Josef jak byl ruměnný,

můj otec zmladlý o řad roků,

i tetky, vlídné stařeny,

ti všichni, kteří číši blínů

pozemských dávno dopili,

teď usedli v lip vonných stínu,

jež v zlatý květ se rozvily.

Z nich nejstarší, řeč trochu pleta,

se právě k otci obrací:

„Dnes, švagře, jsou dvě plná léta,

co po trudech a po práci

jste opustil dům rodný, milý,

a veden Smrtkou kostnatou

sem vkročil branou přes mohyly,

by žeň jste sklidil bohatou

za život žitý v Boží bázni,

za děti, jež jste učil kázni.

Hrob schránku pojal ztroskotanou,

vy zde však zas jak horský buk,

jak když jste chodil na čekanou

v houšť smrkovou a v ticho luk.

A proto, brachu, na oslavu

dnes přihneme si z kalíška!“

Však otec vzdychá, klopě hlavu:

„Kdyby tu byla Františka!“

Hned „Dolní“ tetka pohotova

mu ostře vyčíst levity:

„Ty, Josef – je sic škoda slova,

vím, že jsi v stesku zarytý –

byls tuze zvyklý na Františku,

jak Marta v péči unylá

i když už měla sedm křížků,

jen na rukou tě nosila.

Leč pro světců i světic sbory,

jež věnčí palem ratolest,

to věru není velká čest,

že na pozemské myslíš tvory,

jen tesknotou se souže stále –

už andělé si všimli tě,

že málo zpíváš k Boží chvále,

vzdychaje kdesi v úkrytě.“

Však otec stále hude jednu:

„My přes padesát svorně let

šli v parném srpnu, v mrazném lednu –

lze v máji věčném zapomnět?

Mou Františku víc nepomate

svět kejkly svého mumraje.

Zde její místo – v obci svaté,

jen ať už spěchá do Ráje!“

Strýc Jan tu outek řeči chytí.

„Los lidský nelze urychliti:

Trp, vzdychej, žaluj, toužně volej,

oči si vyplač do krve,

až v lampičce jí dojde olej,

pak se jí dočkáš teprve.

Jen přej jí ještě řadu roků,

by setrvala na zemi.

Života podvečerní sloku

ať dozpívá tam se všemi,

kdož přitulí se v náruč její,

když vítr duje mrazivo,

s ní večer v klubko navíjejí

vzpomínek křehké předivo.

Ač světem divá bouře zmítá,

mír svatý v jejím přístřeší.

Toť hnízdo v houšti ořeší,

jež uštvaný pták vděčně vítá,

když po něm v letu střeleno

a hbité křídlo zlomeno.“

V tom nebes Týn se zaskvěl v nachu

a k besedníkům anděl letí:

„Již zhostěte se země prachu!

Blíž k Tvůrci, pošetilé děti!

Že Slitovníkem dobrotivým

vin vašich skvrna smazána,

před věčné lásky Bohem živým

s Cheruby pějte Hossana!“