V DEŠTI.

Tři dni již prší. Nelze vyjít nikam.

Zoufale kouřím, v nudě odemykám

zásuvku za zásuvkou ve svém stolku

a v papírech se hrabu; bez okolku

sta listů pálím. A pak zahledím se

ven z okna, jak se deštný šlář tam sune,

a dívám se, jak vrabec krčí k římse

se protějšího domu. Světlo slunné,

ó, teprve teď vím, jak mám tě rád!

A ještě hůře jak je nyní venku,

kdes na vsi nebo v městě třeba malém,

kde po silnici nelze probříst kalem,

kde nuda skočí každou na myšlenku

a sotva vstal jsi, zas už chce se spát!

A přec... Kam náhle vzpomínka mne nese?

Zahalen Vajgar... v mhy se ztrácí hrad,

déšť pleská, vítr korunami třese...

Leč podál, v síních rozlehlého domu,

jejž arkýř zdobí, jaké ticho milé!

Sem nezaléhá vichr v bouřné síle,

co tepla tu a vzácné krásy k tomu!

Portréty staré se zdí vážně hledí;

zátiší, zbraně visí u krajin;

tu porculán a tam se leskne cín,

svit matný bloudí po zarudlé mědi.

Skleníky, truhly, skříně vykládané

a etažéry, skvost kde sterý plane

a miniatur krása spíjí hled;

sta číší, džbánků, křížků, svícnů, tret,

s nichž přešlých věků dech ti v ústret vane.

Tu perla třpytne a tam blýskne zlato;

pastýřky tančí v scénách à la Watteau,

dvořanů hladkých zamihne se cop,

co hodiny všech tvarů, zemí, dob

čas měří stejně jako před sty lety.

A v to vše radost křičí žhavé květy

na plenách, šátcích, které s lesklých skob

pnou pestrá křídla. Nyní tiše vchází

sem dáma jemných rysů. Upírá

hled na vše s láskou; skřínky otvírá,

zvuk hodin zbudí s trojitými rázy;

tu otře prach, tam skvrnu zahladí,

figurku milou něžně pohladí,

očima zlíbá truhlu, která praská,

a její úsměv jak by v přeletu

i temné barvy zjasnil portrétů,

jak se vším kol se mazlí tak a laská.

Pak do fauteuilu starého si sedne

a sní a sní tu v tichu tom a taji.

Do krajin dálky zbloudí nedohledné,

zří, staré tváře jak se usmívají;

hlavičky krásné vyskakují z rámků

a šeptají jí zkazky starých rodin,

a v jednotvárném zvuku vzácných hodin

zda neslyší zvěst mnohou z pustých zámků?

Ó, krásných věcí, milých věcí těch

k ní mluví duše – slyš, ten tichý vzdech! –

jež po věky v nich ztajena a skryta.

A venku déšť, a strom se vichrem zmítá.