V DEŠTI.

Déšť kdy v okna bije, pleská na chodníky,

důvěrně mi kyneš, svědku slávy naší,

stará kniho česká, nad poklady dražší;

díky tobě, díky!

Znám tě dobře! Vždy jsem jásal čta, že drzý

vrah byl otci zahnán; listy pak, jež zvěstí

truchlivou mi byly otcův o neštěstí,

zvlhčily mé slzy.

Cos už vytrpěla v bouřném víru světa!

Uniknuvší spárům dravce Koniáše

pod svými tě krovy chudé chatky naše

kryly dlouhá léta.

Nevrátí se – bohdá! – Koniášů časy!

Svobody ti zlaté svitla doba nová,

kdy se volně noří duše písmákova

ve tvé věčné krásy.

Ať jen déšť se lije, sluneční ať tváři

mraky stojí v cestě, vítr ať jen sténá!

Ze tvých zlatých slov mně, kniho drahocenná,

jasné slunko září – –