V dešti.

Déšť přívalem se z černých mraků řítil,

jak plesal by nad zmatkem výletníků.

Strom každý leskem bílých kapek svítil

a třásl se ve víru tom a křiku,

jak motýl, jenž se v pavučinu chytil.

Já neprch’ jediný, neb jsem tě hledal,

bych zlíbal koraly tvých malých rtíků.

Cit jakýs zvláštní pokoje mi nedal,

až jsem tě spatřil v keřů hustém šiku.

Ne samotnou však! Hošík, děcko vleklo

se v patách za tebou v tom víru deště,

a tehda prvně dotklo se mně peklo!

Však já se smál, všem snům již konec věště

a chtěl se těšit, řka, že’s dítě ještě...

A tys jím též! mně ale srdce řeklo!