V deštivý den.

Mrak stíhá mračno jako vojsko sběha –

háv neprůhledný krajem rozestřen,

jak v kleci pták dlím doma uzavřen

a dešť mi v okna pokojíku šlehá.

Táborem vojska mlha v údol lehá,

kde na samotě mnohý krásný den,

zášeřím štíhlých jedlí obklopen,

jsem šťasten dlíval – ó kde kouzlo, něha?..

Zamyšlen sedím, a přec blaho v duši,

ač vítr kvílí, déšť mi v okna buší

a zmítá stromy malé zahrádky.

Sním, jak bych opět v rodné jizbě seděl,

jak dítě matce v dobré oči hleděl, –

a slyšel milé její pohádky.