V DEŠTIVÝCH DNECH

Již týden prší bez ustání

a včera jako dnes.

Rozlitá řeka blýská v pláni,

jak teskně šumí les!

Mech mokrý, cesty rozblácené,

a nikde slunce směv,

jen za mrakem dál mrak se žene,

i ptačí umlk zpěv.

Zoufale hledím v smutné lesy

skrz okna svého mříž

jak pavouk mrzut v koutě kdesi,

a vše mne trápí již.

Psát mrzí mne i knihy nudí,

i dětský zlobí smích –

v tom, kde se vzal, tu vzal se, z hrudi

mé známý verš se zdvih.

„The day is cold and dark and dreary,“

jsem říkati se jal,

a div! jak pln zas těchy, víry

v zář blízkou zrak mi vzplál!

Již zdá se mi, déšť poustává,

je jasněj, jasněj zas,

a trhají se mračna tmavá

pro slabý slunce jas.

Ó, požehnání, které nesem

si v srdci v chvílích všech,

v pustinách nudy, muky děsem

i v chmurných smutku dnech!

V těch chvílích, kdy vše temno kryje,

pocítíš teprv zryt,

co je to, v duši poesie

studánku slyšet znít.