V DĚTSKÉM DIVADLE.

Den slavnostní! Co bylo shonu, křiku,

co pohledů na líné hodiny,

než ručičky se svezly ciferníku

na místo, kam jim prsty matčiny

určily vyplnění dnešní touhy –

snad v celém žití jich den jediný

jim nebyl dosud jak ten dnešní dlouhý!

Konečně v boudě z hrubých prken sbité

se nakupil sbor hlav se tísnících,

kde již jim věští rozkoše ty skryté

opony obraz v barvách křičících

a za oponou šramot, váda hlučná;

teď stichlo vše. Lem pomalu se zdvih’,

a z jeviště řeč ozvala se hlučná.

Kus pěkný byl. Ty bylo v zámku krále,

jenž otcem spanilé byl princezny,

jí vlečku nosil páže vtipný stále

a miloval ji rytíř líbezný,

jenž před oknem jí se svým sluhou stával

a každé noci v její sladké sny

on zpíval a ten sluha k tomu hrával.

Však starý král ze sousedící země,

jenž nosil pozlacenou korunu,

tam přišel náhle, hlas mu zněl vždy temně,

a posadil se k otci na trůnu,

rytíři jeho stáli kolem v šeru

a zírali kams okny na lunu,

a král ten starý za choť chtěl tu dceru.

Král-otec na to odpověděl vlídně,

i krásná dcera řekla „ano“ hned

a usedla pak s králem starým klidně

do kočáru, jenž měl ji odvážet,

a rytíř křičel: „Vrať se k svému druhu,

má princezno, ó vrať se, vrať se zpět!“ –

a v tom čert odnes’ rytíře i sluhu. – – –

A teď v snech svojich, děti roztomilé,

vy uvidíte často tento děj

a v samotě za podvečerní chvíle

na osůbky své vmyslíte se jej –

až na tu svatbu s oním starým králem,

až na konečný onen čertův rej –

při kterém div jste neplakali žalem.

Ó žijte v snech těch – skutečnosť vás zbudí,

v zrak procitlý vám blyskne prosy třpyt,

ty vzdušné city uniknou vám z hrudi,

a srdce bude jiným bohům bít,

a kdo ví, co vás jednou ku oltáři

povede s mužem, s nímž budete žít,

však jako jiným klid vám zaplá v tváři.

A vzpomenete-li si jednou dále

na rytíře z těch dávných dětských let,

na princeznu a bohatého krále,

a tehdejších snů svojich vábný svět –

pak řeknete, že láska čistá, snivá,

jen v komediích ještě vyjde v květ,

a tam že už i špatný konec mívá...