V DÍLNĚ.

Dílna. Stroje syčí jako hadi v lese,

dělník chuďas při práci se třese,

aby řemen nohu, aneb ruku

nevyrval mu. Nedej, Bože, muku!

Dělník vzdychne, oko jeho zírá

v konec dílny. Kolem tma je čírá,

jen na konci lampička plá čistá,

ozařujíc kříž a tělo Krista.

„Pomoz, pomoz, přej mi, Pane, síly,

posil, posil zmožené mé žíly,

požehnej mi na můj život celý.

Bože milý, drahý Spasiteli!“

Povzdechl si, znova k práci sahá,

snad mu v ruku vjela nová vláha.

„Dej práci naší zdar!“ tak rety pějí

tam v dálnou, modrou končinu,

s všech retů slova ta se lejí

a letí v slastí otčinu.

„Ó Bože, přej zdar práci naší,

tak mile s kříže na nás zříš,

ač mnohdy řev náš Tebe plaší,

přece doufám, že nás vyslyšíš.

Ty zíráš na nás s dřeva kříže,

zříš na náš pot, na těla zmar,

ó ubeř nám té drobet tíže

a uděl práci naší zdar.

Ač v divokosti často díme,

že všechno šalba jest a klam,

přec v mysli zcela jinak sníme:

O Bóže, Bóže, odpusť nám!“