V dílně přírody.

Dítě! Ptáš se, odkud náhle

ve vzduchu ten ruch a ševel,

přes noc odkud v suchém listí

modré oči fijalek?

Odkud v stráni petrklíče,

odkud jas a lehkost v myslích,

odkud ptáci s písní zvučnou,

odkud úsměv na tvářích?

Vidíš, není dávno tomu,

byl bych mohl velmi lehce

sáhnout staré do zbrojnice

romantiky všední dnes.

Byl bych mohl říci tobě,

že sta skřítků v klínu země

zbudilo se, sotva na ni

slunka paprsk zaťukal.

Vzbudilo se, vstalo ze sna,

promnulo si oči v spěchu,

shledalo a našlo všecko,

čeho třeba sflikovat:

Starou vetchou dekoraci,

která jaro představuje,

usmívavé hravé jaro

na vesmíra divadle.

Jeden v dlaň že bere štětec,

co mu druhý barvy drží,

společnou pak prací barví

do zelena snět i list.

Zlatem vroubí petrklíče,

modro nebes kapou v srdce

podléštkám a trochu tmavší

do zřítelnic fijalek.

Hladí skály, cídí louky,

odfukují zvadlé listí,

protkávají duhou křídla

brouků, motýlů a mšic.

Píšťalky si řežou v sítí,

učí slavíky a drozdy,

nevidění všady sedí

na stromech a na keřích.

To bych vše ti mohl říci

a snad bys to uvěřila,

já však sám juž nevěřím to,

nevěří to nikdo víc!

Odkud tedy tato změna,

ptáš se stále udiveně –

Dítě, zde zas ona sfinga,

před níž němí stojíme.

Tajemství to nevýslovné,

mystické x, zvi to, jak chceš,

jak to dávno, dávno tomu,

Faust vykládal Markytce.

Je to hmoty velký život,

síla nudy neznající,

v masku jež se neprostupnou

halí a nám uniká.

Síla – je to ovšem málo,

poznání to ovšem chudé,

ale je to pravda, dítě,

starého nic nový tvar.

Je to láska, kterou skloněn

hladím tobě světlé vlásky,

patřím tobě v modré oko...

Nu, zda to ti dostačí?