V DIVADLE.

Je před divadlem... Tichý obecenstva šum

se nese parterrem a galerií výše:

ten hlučně baví se... ten vykládá svůj um...

tam jiný směje se... a ten zas stojí tiše. –

Ta klepem baví se... ta šátek tiskne k rtům...

ta zívá... ta se směje... a jiná parfum dýše.

Teď: cililink! – a hudba počne tiše hrát:

tón chvějivý a sténající letí v uši,

a mnohému se v srdce zvláštní pocit vkrad’...

několik zmlklo... naslouchají celou duší.

Však ostatním se tichými být nechce zdát

a šepcí dále, třeba, že to dojem ruší.

Zas: cililink! – A opona jde vzhůru již...

Teď zmlkne šum, a na jeviště každý hledí...

ten hraje s sebou... onen zase sedá blíž...

ten ku předu je nahnut... ten zas zpříma sedí. –

Ta pohybuje ústy... ta se kloní níž...

a jiná úsměv skrz růžové rtíky cedí.

Teď na jevišti výkřik, pláč a děsný kvil

nám ve sluch tepá, úzkostí že srdce buší...:

ten ošklíbá se, jak by utrejch pil...

ten usmívá se, ten zas truchlí ve své duši. –

Ta stírá slzy... ta pláč skrývá v smíchu díl...

ta koketuje, myslíc, že to nejlíp sluší.

Teď k smíchu něco... – Zase nové tváře zříš:

ten smíchem koulí se... a ten zas sebou šije...

ten stáhne tvář, a pohrdlivě hledí spíš. –

Ta směje se, a jiná zas, jak žluč když pije...

ta mračí se... a ona kloní hlavu níž... –

Jen kdo se směje vždy... a všemu? – Galerie!!