V dlouhém třepotu hořících lesních plátků,

V dlouhém třepotu hořících lesních plátků,

v té prchavé hudbě zelené,

dýchám vrcholů umlkavý šum;

bližší haraší světle, beznadějně,

dálnější hučí neurčitou moudrost,

Čmel teple bublá u mne, jak by za stromy

se blížil hovor teple medový.

Elmione, dnes je zase den,

kdy daleko odtud, před tisíci dnů,

tvé srdce mladičce se rdělo

a hebké modřínky hladily ti vlas.

Vždycky, vždycky nepřítomná,

vzpomínej na ten den lesní,

jenž každým rokem šeřeji se stmívá;

vzpomeň dnes, a snad i pro mne

tvá krásná mysl se zvlní vzpomínkou;

byť mezi námi široširý prostor,

ta bude jediné sdružení nás,

jediná jemná, letmá totožnost.

Mnohé spavě slunné dny

přejdou, než přestaneš býti;

ale do uličky neměnného městečka

z dálné mlhy lidstva nedolehne k tobě

tepot srdce zapomenutého.