V DNECH NEJISTÝCH... (II.)

A řeknou mi: My sníme též, ač plaše.

A máme též své naděje.

Chtít? Nesmíme. Je musit sudba naše.

Leč snad se někdo usměje

na lid, jenž dlouho na ten úsměv čeká,

svých povinností vědomý – –

Po tvrdých dnech snad přijde chvilka měkká,

kdy řekne: Tebe líto mi.

Cíl leká nás. Co odvahou zvou mužnou,

nám dobrodružnost, úžas budící,

my s mošničkou svou jdeme za almužnou.

A by ji nesla, máme pravici.

Bez síly k záští, beze síly k lásce

své břímě vlečem. Cesta dlouhá je.

Hra hraje se a víme: My jsme v sázce!

Mdle tážeme se: kdo nás vyhraje?

Nepřipraveni. Bez vůle. A slabí.

S nadějí jdeme jedinou:

Že ironický osud šetří baby,

když v boji muži zahynou.