V DNECH ŠERÝCH.

V dnech šerých, když se vše ti v mlhu halí,

i slunce, láska, měsíc, vlídná přízeň,

kdy přístav cílů tvých se zdá víc v dáli

a větší cítíš vlastní mdloby trýzeň,

v dnech šerých neobviňuj nikdy jiných,

spíš v srdce vlastní zapusť kotvu soudu;

i jiní jak ty nejdou v cestách stinných,

i jiní jak ty vždy jdou proti proudu.

Táž hořkost jim též na jazyku sedí,

z té jedné pijí odříkání studny,

je tytéž otázky rvou, odpovědi

k nimž naděje ti nedá paprsk bludný.

Nechť po tobě kdys hodili svůj kámen,

jste, nevědouce, bratry v utrpení;

vás oba skojiti můž jeden pramen,

svit jeden vyzlatit můž vaše snění.

Dnes, možná, týž je urážky hrot bodá,

dnes řekli by to – nelze to však říci;

i Jidáš trpí, věř, když mistra prodá,

zlí lidé největší jsou nešťastníci.

Když přetéká číš radosti a plesu,

je snadno dělati si nepřítele,

tu hrdě myslíš: i to klidně snesu,

však pozděj pálí každá slina v čele.

A pozděj bodá každý trn tvou nohu:

Tož v šerých dnech, kdy vše se v mlhu halí,

na jiných mysli trud, svůj poruč Bohu,

a poznáš brzy, jak tvůj trud je malý.