V dnech zbožné extase...

V dnech zbožné extase a vroucích modliteb

rád viděl bych svůj Sen, jenž ze hlubin mi vzrost’,

výš ku hvězdám se pnout jak chrámu bílý skvost

zářící, nádherný v mé duše sirou step!

Ó, což jsem zápasil, než malátný, tmou slep

dřív hrdou skláním šíj – můj Sen prch’ v minulost...

Ó, což jsem doufal rád, že láska sklene most

nad krisí propastmi, jež drásaly mou leb!

A marně – Sen můj prch’... Rád viděl bych jej zas

v dnech zbožné extase, co příští dá mi čas:

an ku hvězdám se pne nádherou bílých stěn –

zamlklou písní let, jichž bol již umrtven,

skvost lepý, zářící v mé duše sirou step

v dnech zbožné extase, v dnech vroucích modliteb...!