V. DNES NE, MILÁČKU...

Dnes nelíbej mne žíznivými rety,

dnes nekoupej mne ve svém žádostivém dechu,

dnes nechtěj spočinout na mých ňadrech,

a brát sobě všechnu sladkost naší lásky,

dnes ne, miláčku.

Vím, že by se moje oči široce do tmy rozevřely,

že by hrůza do nich vstoupla,

a že by z nich vystouply těžké, vyčítavé slzy.

Proč?

Nevím, miláčku.

Odpusť mi, nemiluji tě méně,

nehrozím se tvého objetí, tvojí touhy,

dala bych ti sebe –

ale té hrůzy se bojím.

Vyvstala by odkudsi, bezejmenná, beztvárná,

pohroužila by se v moje otevřené oči,

neubránila bych se jí...

Moje tělo ničeho si nežádá,

a moje duše je smutna.

Ničeho se mi nechce,

jen unavenou hlavu položit ti na rameno

a tiše, tichounce ležet u tebe.

Líbej mi spánky, něžně, jen dechem.

Usneš dříve, tvůj pokojný dech mne ukonejší.

Jen mne dnes neobjímej, miláčku,

protože ty divné, nepochopitelné slzy

tak hrůzně, pomstychtivě pálí.

Odpusť – nemiluji tě méně, miláčku!