V. Dnes ráno u lože mi touha stanula

Dnes ráno u lože mi touha stanula

a její vzlykání mne probudilo ze sna,

a jak mi krůpějí do duše zkanula,

ta moje mansarda mi byla náhle těsná.

Mé oči zavlhlé se k oknu dívaly,

na rámy spuchřelé jak proudy deště bily –

a rety planoucí si píseň zpívaly,

jak ve snu uprchlém své štěstí políbily.

Hruď ještě chvěla se – však rozkoš mlhavá

jak vločka sněhová na slunném svitu tála,

mým mozkem letěla šedavá záplava –

a v hlavách u lože mi bledá touha stála.