V dny staré jsme se jednou navrátili,

V dny staré jsme se jednou navrátili,

kdy mezi námi boje vznikaly,

i těmi trochu jsme si bližší byli,

jak sténali jsme a jak vzlykali!

Dnes jako reflex zní to mdlý,

však bolí víc – je stejně zlý...

Já ve snu nechtěl ublížiti Tobě,

hra jest jen hra a lidská řeč je řeč,

za roztržkou dřív v lásky naší době

šlo sladké smíření, mír kde dřív seč,

dnes střízlivé jen vysvětlení, zrak

se nevznítí – kol šedý zbude mrak.

Mrak rozladění – cizí byl nám dříve,

já přece vím, co žádat a chtít smím,

kde tolik lásky čtlo kdys oko snivé,

dnes chlad a lhostejnost jen zřím.

Čím jsem to zasloužil, se darmo ptám,

ach, kam s tím dojdem, kam?

A ví přec Bůh, že stejně mám rád Tebe,

ať stále přezírán a zneuznán

víc nemohu, než prosit dobré nebe,

by klid, jejž máš, byl dál Ti přán;

má láska půjde za Tebou vždy dál,

však za ní stín – můj velký žal!