V dobách neštěstí.

Když v bouři bleskem pohromy

se dubu větev rozlomí,

jenž mocně prostřed lesa vzrůstal;

vždy nejbližších kde bratrů řad

hned obmyká jej odevšad

by nepad, ale strmět zůstal!

Kdy zdrcen žalem, klesá druh –

rád útulný tak přátel kruh

jej před zoufalstvím láskou chrání,

a kdo s ním dříve žili ples –

zas věrně s ním se dělí dnes

o trpký pohár odříkání...

Leč v čas, kdy muži třeba sil,

by s celým světem zápasil

a slavně přestál bouři vnější;

– v ten čas jen slabé ženy ret,

s níž osud spoutal jeho svět –

je oporou mu nejsilnější!