V dobré míře.

Když jaro slaví hodokvas,

a v luhu hrají děti,

tu celé hnízdo písní zas

mi z ňader v blankyt letí;

v mém srdci všude samý květ,

že sotva je v něm místa,

co jest mi bídných půl sta let,

co věk, co pessimista?

Mně kytka za čapkou a zpěv

i přes to stáří sluší,

a komu to snad bouří krev,

ať sobě zacpe uši;

ať zlatým límcem schová sluch,

ať, chce-li, vezme vatu;

což dluh tím dělám? při sám Bůh!

či žádám za to platu?

Ej, drahně let jsem kantořil,

a nesšosatěl přece,

teď jako šipku samostříl

čas nutí mne ven z klece;

v strast přemnohou jsem zapadal,

a hrob už v půl mě skrýval,

leč kdyby mně Bůh růže dal,

zas o růžích bych zpíval.