V dojmech lítosti.

Hle, s hvozdu, jenž se v létě stmíval –

juž sprchá na zem listů příval

tvým vláním, smutná jeseni!

A já tvůj pták, jenž s dětskou touhou

jsem toužil po něm dobu dlouhou,

rád o tobě bych něco zpíval,

než líc se tvá mi promění!

Tři čtvrtě juž já čekal roku,

až uslyším zas šum tvých kroků –

nuž teď jsem se ho dočekal!

Leč divný stesk mi táhne skrání –

on přišel mi tak znenadání,

a plachou mého verše sloku

sám lítostí svou polekal!

Juž kouzlo tvé zas v lesích vládne,

a já přec nemám písně žádné,

bych mohl v ni je zachytit!

Neb když teď vidím, pod tvým dechem

jak štěstí druhých zmírá spěchem,

a vše co květlo, schne a vadne –

i vlastní můj též mře mi cit!