V dómu Svatovítském.

Zas k tobě vždy se noha ráda vrací,

ó dive, symbole náš věkovitý,

kde minulost spí a kde život hbitý

se denně jeví v neunavné práci.

A jak se oko v směsi fial ztrácí,

jak v barev skle se lámou slunce svity

o mrtvých králů meče, přilby, štíty:

zlých pochyb démon zkrušen v prach se kácí.

A naděj rostouc křídla připíná si

a letí v čas, kdy dostavěný cele

znít budeš zvonů jásotem a davů,

kdy koruna, tak sirá dlouhé časy,

vzplá lidu štěstím na posvátném čele,

v svou vrátí se, nám nesouc novou slávu.