V doubravě.

Leť po doubravě v podvečerní době

na černých křídlech rozkacený svist,

dub marně vzdoroval zlé jeho zlobě

a strachem třásl se mu každý list.

Já v lese stál a v ten boj se díval;

kmen kmenem zdrcen byl, leč netknut mech.

Mne mimo zuřil rozlícený příval,

leč podál tkvěla rosa na stéblech. –

Líp není-li, když vichor letí světem –

než pyšným kmenem, vrahem bratrů svých –

být podál divé vřavy pestrým květem

a rosou nad příval, jenž rve, co stih’? –