V DOUFÁNÍ.

Jest zima krásna, sněžnou když třásní

nahou hruď země pokrývá;

jest jaro slično ve květů básní,

když se jak dívka usmívá,

a po nich léto v slunci a zpěvu

králem je v pouti vezdejší – – –

ale přec, myslím, po všem jich zjevu

podzim jest někdy krásnější!

Veleba smrti v zimním vlá tichu,

lásku má vesna v písních svých,

slávou plá léto, obilnou líchu

když čeří vánkem v šum a smích:

leč kam se děje všecka jich vnada,

když přijde soudruh pozdější

a v lesích zlato se stromů padá?...

Přec jen jest podzim krásnější!

Krásný jest podzim, krásnější mnohem

nad všechen půvab soků těch;

on jejich vnadám dává již „s bohem“ –

a přec má v líci stopy všech;

ztrativ už mladost, blíží se k stáří,

nezná už bouře dřívější,

ale klid nebes v očích mu září –

věru, jest podzim krásnější!

Po boji vnitra, klopotném vždycky,

po dravém vášní přívale –

stihne i k nám tak podzim náš lidský,

nesa nám snění bývalé,

i začne doufat hruď naše stará,

byť byla sebe bídnější,

že než ta léta, zimy i jara –

podzim náš bude krásnější!

Hle, tak již podzim přišel i ke mně,

navždy jsem vzdálen od léta...

Však z jeho míru snivě a jemně

náhradou dnes mi vykvétá

za jara ztracená, slzy a vrásky,

za všecku bolest někdejší – – –

jakoby divem pozdní květ lásky,

krásnější snad – a šťastnější!