V dubnové náladě.

Hra paprsků plá zlatá na mém líci,

je nebe zvon, jenž v strany padá čtyři,

v něm srdcem živým pták je zpívající;

já cítím, jak se hruď má dme a šíří.

Do výše stoupá pozlacená mlha,

blíž břehů vítr lahodný se stáčí,

vše mládne, jihne, černá půda vlhá,

jak zemi by se uvolnilo v pláči.

A v slunném parku v kruhu dovádivém

už dětský smích zní pod pučící snětí,

a starý mrzout – jistě jara vlivem –

dnes zdá se jíti šťasten kolem dětí.

Mé duše křídla nepokojně bijí,

můj ret jak žízniv vzduch i záři loká,

jak jarní šťáva stoupá v kmenů šíji,

tak z prsou se mi řine zpěvná sloka.

Lesk záře chytá v dlaň má ruka měkká

a vidím, úsměv jak se vrátil lidem,

jak člověk všednosť na okamžik svléká,

jak dítětem je s celým jeho klidem.

A nová naděj jak se snáší k duším,

a celým světem jak jdou sny a tuchy,

a šťasten jsem, že všecko zřím a tuším

a že mám zrak, jenž při tom není suchý.