V dubnové pršce.

Jaro se dotknulo země jen lehce,

zima se loučiti nechce;

udělá kroků pár, vždycky se vrací,

tak že juž myslím si, ti drobní ptáci

litují, že se oklamat dali

přiletše z dáli.

Třeba tu věru prudšího plání,

polibků víc a objímání,

třeba tu ohně víc v zemské ty žíly,

které tak dráhný čas led a sníh kryly,

v rudých by květech zářících vzplály

jak hvězdy z dáli.

Ať se to chumelí, ať se to cuchá,

prškou tou vyznívá přec jara tucha,

fialka mokrá tím silněji voní,

jehnědy zlacené s vrbin se kloní;

zdali květ nebo sníh haluze halí,

nepoznáš z dáli.

Dívko! jíž srdcem vlá tušení jitra,

láska-li dotknula tvého se nitra,

více jen ohně, více jen plání,

nechť k bouřným ňadrům se hlavinka sklání,

co je pár slziček, nechť třeba pálí,

štěstí jde z dáli!