V DUBNOVÉM DEŠTI.

Na holé stromoví

a pole rozorané

déšť zvolna dubnový

jak tichá mlha kane.

A úkoj, vlaživě

jenž vyroní se z mračna,

zem ssaje žíznivě,

jsouc osvěžení lačna.

I zprahlá duše má

je rozoraným polem,

je zryta, zbrázděna

již hořkostí a bolem.

Však marně táži se,

zda doufat mohu ještě,

že jednou svlaží se

mhou tišivého deště...