V dubnu

Oblaka bílá temné své stíny

pomalu vodí po vrších,

kde ještě mnoho hnědavé hlíny

a lesů sivozelených.

Ale již slunce zkouší svou slávu,

poskakující v mracích míč,

své zlato pouští na zemi v trávu

pro pampelišky, petrklíč.

Udiven leskem březové kůry,

koberci květů, zelení,

zalitý sluncem pohlížím shůry

na vrchů vážné vlnění.

Jest mi, jak bývá plavčíku v koši,

když na obzoru spatří břeh.

Volal bych: Země! Hej, hola, hoši!

Na pravo země! V plamenech!