V dumání.

Mé srdce druhdy bojácně se chvěje,

hned vře v něm, plápolá, hned stydne krev;

to chvíle jsou, když dum večerních zjev

kol skrání sivou perutí mi věje...

Leč z dum těch upoutati nelze žádné,

ni ruch jich letu v ladný uvést tón;

jsem šťasten už, když v také chvíle skon

jen pápěr s křídel na blanku mi padne.

Zda z pápěru však poznati lze ptáče

a z jeho pádu teskný ňader vzdech?

Kdo ve verších zří duši v plamenech

a v rýmů úsměvech, že srdce pláče? –