V duše hloubi.

Jest večer! v jeho vlnách i má cella,

ten němý svědek tužeb mých a činů,

hle, tone v šeru a se noří v stínu

jak v moře vlnách výspa osamělá.

Vzplál měsíc – v modra hloub zář jeho stkvělá

se otvírá jak kalich od leknínu,

tak veliký a bílý ve hvězd klínu,

jež, zlatá poupata, se rozvíjela.

A v okno mé zář jeho náhle padla,

jak svatozář se na obraz Tvůj kladla;

tak v srdci mém, kde vždy se stmívá,

má láska k Tobě, Matko, vroucí snivá

svou záři leje, nejčistší své city

na obraz Tvůj, jenž v duši mé je vrytý!