V duši stály hnědé stíny, smutně hlavu klonící,

V duši stály hnědé stíny, smutně hlavu klonící,

když jsem stanul před svou velkou, opuštěnou zvonicí

nerozhodnut, zda mám vzbudit, co mi dřímá v tichém lese.

Bával jsem se, že tou hudbou zvonice má rozsype se.

Rozhoupal jsem svoje zvony v jeden smělý, silný hlas,

zahýbal jsem všemi hvozdy, každý strom se v lese třás'.

Zavířila černá voda, v které spousta listí tlela,

zavířila – roztekla se – černé stromy porážela.

Rozhoupal jsem svoje zvony – nevím, kde jsem sílu vzal.

Rozkřičel jsem svoji hudbou celou spoustu hluchých skal,

rozbublal jsem těžké temno, kterým každá propast zela,

že z těch hvozdů probuzených utíkala stáda celá.

Rozhoupal jsem svoje zvony v jeden silný, smělý hlas:

jak jste dříve poslouchala, přijďte slyšet jednou zas'!

Uslyšíte pěknou hudbu – že jí rovné v světě není,

hudbu, která tichá zase, tichá – ale k zešílení.

Zvonice se rozsypala, v trávě leží každý zvon

přeražený, zarosený... Nevydá již nikdy tÓn –

zvonice se rozsypala, jeden trám jen zůstal po ní.

Na tom malý umíráček pěknou, pěknou píseň zvoní.