V dusné noci.

Jak těžký příkrov k zemi padá

kol vedro na pole a lada,

tma hvězdám zavázala oči,

dech nocí palný je a parný

a ticho – jen žab jednotvárný

skřek hlučí lesa na úbočí.

Kdos obvazuje tepny země,

cos vane stromy ob čas temně,

ba slyším tajné zdroje vříti

a hřmíti, jak zbuzenou lávu;

zřím jiskry zapadati v trávu,

rty země zprahlé chtějí píti.

Pod lilkem v čilimníku, bezu

u staré zdi a podél jezu

se mouchy, můry točí v páry

a velké svislé listy býlí

se svadlé k zemi v přítmí chýlí

a mají spících ropuch tvary.

Ta tíseň, jíž se všechno leká,

se mění náhle u člověka

na vášně osten, jenž ho bodá,

na neklid divný, jenž cos tuší

a žíly vrou a srdce buší,

sen prchá s víček, z duše shoda.

Vše křičí v dlouhé, parné bdění:

Jen objetí, jen políbení!

Dlaň vlhká dívčí ruku hledá,

co v dálce nebes ve hluboku

bouř děsná, první blesky v oku,

svou hlavu z temných mračen zvedá.