V dveřích parku.

Byl šerý den, jak v podjeseni bývá;

my sami seděli jsme v parku dveřích

a zřeli v dálku, ve uvadlých keřích

jak stíny rostou, jak se zvolna stmívá.

My nemluvili. Jeseně klid němý

nám k srdci sáhl; my jen zřeli v lesy,

jak snily stromy v barev pestré směsi,

jak časem žlutý lístek padal k zemi.

Mně zdálo se, to ticho kolem v kraji

že není klid a mrtvé ticho rovů,

v něm život, který jarem vzplane znovu,

jak lampy záře v úběl teď se tají.

To není zmar, to není umírání!

To pouze klid jest bojem zasloužený...

a vlhký zrak můj padl na tvář ženy,

jež k mému boku sedla s vážnou skrání.

Svit večera, jenž okny sem se vkrádal,

lesk perlový jí vkouzlil v mladé tahy,

vzňal v očích jejích paprsk rosné vláhy

a nad hlavou jí v svatých zář se skládal.

A já se díval vážně chvíli dlouhou

na toto dítě, v jehož ruku malou

jsem vložil vše: svou lásku neskonalou,

sny mladosti, v nichž naděj’ válčí s touhou.

Na toto dítě, v jehož snivém oku

mně svitly znova tuchy vše a snahy...

Já cítil poprv, jak jest život drahý,

když tiše plynout smí po jejím boku.

A jak hnul vítr stromů ratolestí,

jak žluté listí zakmitlo se v keři,

já cítil, jak mé srdce v lásku věří,

já cítil poprv plnost svého štěstí.