V dýmu.

Pluj, pluj, kotoučku šedý, kolem čela,

v němž jiskra se tak mnohá rozhořela,

žel také pohasla – pluj zvolna, pluj,

kotoučku šedý, příteli ty můj!

Do tebe vetkal jsem jak v pavučinu

kus života, prázdného sice činů, –

co nadějí však záhy zbortěných

ustlalo hrob si v hebkých křídlech tvých!

Pluj, pluj! Hle, tam to dětství moje,

co nepoznalo vášní nepokoje,

tam nevinným snům v měkké kolébce

mateřská píseň sladce zašepce.

A chlapec, poupě právě porozkvetlé,

tam v nevědomosti se koupá světle –

jaké to světlo, jaká vlídná zář,

jak padala by křtěnci na oltář!

Lučinou svět je celý přebohatou

a květy rostou, kudy hnu se patou,

kde jaký hlas, to tlukot slavíka

a bolestem se srdce zamyká.

Pluj, pluj, kotoučku, v té své šedé mlze,

já pro to minulé své blaho slze

velebiť budu, co jsem ztratil v něm,

než poznaly mé oči z bláta zem.

Pluj, pluj, kotoučku! Viz, tam překrásné sny

mladosti táhnou jako květy Vesny,

na každém poupě naděj’ rozkvetá

a směle vypučeť chce do světa.

Přátelství, láska, dívčích očí vděky

a touha v neznámý kraj předaleký,

národa štěstí, lidstva sbratření –

to všecko do tebe se promění!...

O postůj, postůj malou ještě chvíli,

by zemřelí se snové navrátili –

jeť přec tak sladko v ně se zahledět

a zapomnít, že pod nohama svět,

tak bídný, nahý, jako žebrák v poli,

v špinavém hávu, s rozpukanou holí,

již po něm hodil hrdopyšný pán,

a on šel od vrat psy i lidmi štván.

O stůj! Ta líbezná tvář milenčina,

v níž jsem se stápěl, bolem, slastí hyna,

mi kyne z dýmu jako v závoji –

spi, moje růže, spi tam v pokoji!

Za ní tvář jiná! Vlasť má v utrpení

a ruka má jí ku pomoci není,

a ruka má se tlačí do čela,

i nemá meče, by jím zachvěla!

A oko němě v děsnou rakev zírá,

v níž spáti má ta domovina sirá,

můj národ pláče, moje oči s ním –

a všecko v hustý rozplývá se dým...

Pluj, pluj, kotoučku, tam za zpomínkami,

jak s tebou dnes, tak zejtra snad je s námi, –

a budeme-li, chudší věru zas

o dnešní čáku zejtřek najde nás.

Pluj, pluj! A nedojdeš-li cíle

tam na té zdi, mým smutkem zasmušilé,

pak vrať se ke mně, já tě uhostím

v své choré hlavě, ostatní jak dým.

Jen samý dým! Chtěl umříť bych v tvém dýmu,

kotoučku můj! I citu nejsladšímu

je blaze v dýmu tvém se rozplynouť –

chci umříť v tobě, v tobě zahynouť!

Dým! Dým! Ten trošek lásky v světě

jak hořký pelyněk nám lidem kvete,

a zapálíš-li srdce nadšením,

v bezbarvý promění se náhle dým.

Ba dým a kouř, v něm sem tam tváře známé,

jimž slzou v oku pozdravení dáme,

pak všecko k dýmu se zas přivtělí –

kotoučku můj, ty temný příteli!

Kotoučku můj, ó ještě vykouzli mi

z té chladné světa neúprosné zimy

jen z těchto tváří aspoň některu

v života mého blízkém večeru.

Pluj, pluj, kotoučku! Však ty se navrátíš

a žádného mi z milých nepotratíš –

vše jiné dým jest, vždyť i nejdražší

má bídná duše v dým tvůj zanáší.

Pluj, pluj, kotoučku šedý, kolem čela,

by se mi v ňadru píseň rozzvučela,

ta starodávná, kéž i pravdivá,

že ještě láska s lidmi přebývá!