V. E. MANDLEROVI,

O dějích dneška, seskupení států

a fásích války znal jste dosud tolik

co o egyptských dávných dynastiích –

vám světem byla krajinka ta tichá,

již právě maloval jste; lidmi na něm –

ten onen boháč, jehož syté rysy

se ze zlatého rámu měly dívat

na hosty přišlé v zářný jeho salon;

a historií světa – moje verše

z antických dějin, které zapáleně

v hodinách prázdně rád jste překládával –

– teď odložil jste štětec, zavřel barvy

a pera k překladům se nedotknete,

neb bodák dají vám a manlichrovku

a chodit naučí vás, obracet se

a pak vás pošlou na sever či na jih,

kde s miliony jiných máte tvořit

dějiny dneška... Jděte odhodlaně

a pozorujte: nad tím kolotáním

těl lidských, nad rudými žněmi Smrti

železná neúprosná Nutnost trůní,

jíž všecko přijít musilo, jak přišlo.

Smrt žne a za ní rozsévač jde Život,

syn její věčný – třeskot děl pak hlásí,

že v říši Času, pro dnes očím skryté,

se rozbořuje vše, co zralé k pádu.

V to velkolepé divadlo vy jdete

co jeden z činitelů. Duchem rytíř,

jak poznal jsem vás, zůstaňte i dále.

Vy budete vždy nepřítelem čestným

těm, naproti nimž postaví vás Osud –

jsteť vy i oni řemesníky Dějin.

A strachu nikdy nedopřejte místa

v té duši svojí – mně už k vůli – nikdy.

V mých básních totiž potkával jste leccos,

verš kulhavý či staromodní sloku,

však nikdy strach. Já nepoznal ho v žití

a nemám v tom ho, vázanou co řečí

jsem napsal kdy, ni v tom, co Musa pěší

mi diktovala. Potom věřím pevně,

že strach trčící v duši jest jak magnet,

jenž bludné koule k sobě přitahuje –

a já chci pevně, abyste se vrátil

do světa svého po skončené práci,

k svým krajinkám, k svým portrétům, k mým veršům

a k sobotním těm večerům a nocím,

kdy v dílně vaší po lopotách týdne

jsme vydechli a zabrali se v hovor

o věcech, lidech, cizích tomu světu

a nám tak blízkých. Víte, vždy jsem tvrdil,

že Osud nikdy vyvolencům svojím

odejít nedá, dokud nevydali

svých duší obsah – a kdo zkvet a zhynul,

jen proto zhynul, že dal světu všecko,

co dáti mohl? – Vrátíte se tedy

k svým plátnům, najdete zas ono pero,

jež odkládáte, večery pak klidné

těch sobot našich budou plynout dále,

jak děje příští, pro něž v práci jdete –

a jež vám budou zas tak dálny, cizí,

jak historie starých faraónů.