V EXILU.

Já opustil na vždy Prahy šumný ruch

a v malé jsem přišel město z povinnosti,

už hrobovým tichům zvykl si můj sluch,

dům ponurý teď mne samotáře hostí.

A z okna se dívám v dálku do kraje,

kde podzim už mrazem slední květy kosí,

kde v žloutnoucím listí víno uzraje,

a znavené v slunci zhřívají se vosy.

Teď rovinou tichou z lesů vyjel vlak,

a bělavý proužek dýmu mizí v dáli,

ó, nerad ho ztrácí s obzoru můj zrak,

když těžké se mlhy chudým krajem valí.

A pomalu přece ukolébán v klid

těch barbarů dobrých dlouhým hynu steskem,

já v mravenčí kupě zvolna musím mřít,

jenž proklán jsem chtěl být jedním, čistým bleskem!