V EXTASI.

Má zmije vášnivá s tím zrakem planoucím,

jež stále ovíjíš své dlaně kol mých skrání,

s Tvých retů opojných a vínem šumících

cítím pít tajemné a zvolné umírání.

V Tvých ňadrech nádherných a proudech vlasů Tvých

spí velké tajemství: jed, nádhera a štěstí...

V Tvých loktech kararských spit, zmámen, skolébán

Tvým dechům naslouchám, jež šepcí o bolesti.

Zmar, bolest, štěstí, pláč a výkřik rozkoše

Tvých očí ukrývá nebesa nevysněná...

V Tvých horkých objetích a vroucích polibcích

mou duší beztvárnou jde dlouhý úžas: – Žena – – –

Má zmije vášnivá, z Tvých rukou nádherných

své zvolné přijímám bolestné umírání,

své ruce zatiskni (– nač dlouhých bolestí –!)

v mé hrdlo usláblé a v moji bílou skráni,

ať v jednom výkřiku a jedné rozkoši

zvím velké tajemství o smutku umírání!

Má zmije vášnivá, svým jedem opoj mne

a ruce zaryj mi do zbičovaných skrání!