V GETSEMANĚ. (II.)

Noc byla vážná, plna tajemství

a modliteb a zářné věčnosti

a nyvých stesků z nekonečnosti.

Fík štědrý, palma štíhlá, lentyšek

jak uchváceny bohem stanuly,

a velké, tiché slzy vděčnosti,

němého obdivu a dojetí

jim třpytily se na sněti

a do trav nakloněných kanuly.

Jak pohádka plul měsíc nad nimi.

A jeho prsty sněžně jemnými,

jak kolébal se zlatý člun,

proud světla stékal do korun,

po tichém kmeni, po stéblech.

A ve stříbrné hrudi věcí všech

se chvěl nesmírné slasti nyvý vzdech

pro Jeho blízkost, shledání

s Ním, Tvůrcem, jenž se v polotmách

s objetím rozevřeným naklání

ke stromům, pahrbkům všem na stráni.

l poklekl, vyhublé ruce vztáh’

a šeptal: „Nekonečný můj – – –“

Však tichý hlas se ještě na rtu třás’,

jak jitrem štvaná luna na vodách,

když z města zavál výkřik zas: „Bij, zabij, ukřižuj!“

Pod mrakem hasla lampa měsíce,

jak úsměv nevinného kněžice,

kterého černé ruce rdousily.

A temnotou se kapky trousily

jak perle na zakletou sluj. „Bij, zabij, ukřižuj – – –!“

Tu zachvěl se a klesl do trávy

a z hrdla ston se vyrval vzlykavý: „Oh, odvrať kalich ten.“

Však nad ním, jak tu ležel poražen,

stín černý, v dál a šíři roztažen,

se nakláněl a šeptal v jeto sten:

Již poznáváš, že vládnu nade vším,

co roste zde, ty snílku bláhový,

opřený jako stromek o boha,

hromádko bílých kostí ubohá

do plachetky své kůže svázaná?

Již pochopil’s, že tuto žírnou zem’,

koš plný květů, mísu hodovní,

mateřské prso přetékající,

já držím v ruce své? že kořen jsem,

zkad člověk, země žhavý květ,

vyrůstá, žije ve mně a já v něm –?

Jak byl’s mi směsný, když se’s k boji zdvih’

jak piskle drážděné, když za rána

šel’s tenkrát s hory pěje hosanna.

Chtěl’s lidi vymknout z rukou mých,

na třpytné šňůře podobenství svých

vést kamsi do království snů a tich.

Eh, muško sedající jemu na dlani,

pavoučku zamotaný ve vláknu

své lásky bláhové a bledých snů?

Je líto tebe – Zbit jak zloděj stád

pastevci, které snivou pohádkou

chtěl’s uspat, abys volně krad’

jich radost; věnec z trnů skroucený

na čele; třtinu v ruce; zhroucený

a bezmocný a bledý budeš stát

nad snů svých sesypaných hromádkou,

jak nad korunou svojí pahýl pně.

A na kříž zavěsím tě, prapor krvavý,

bědného netopýra, jehož na vrata

si přibiji za křídla rozpiatá.

Má černá služka, smrt, se připlíží.

Jak hlídač zešílený za noci

tvým srdcem zaškubne, až na kříži

se tělo vzepne, lkání bezmoci,

lítosti, smilování marného

ti vyrve z úst – – Však smát se bude lid,

smát obloha – a slunce vlídně lít

na zemi polibky své plamenné – –

A před tebou tvá sladká rovina,

tvé bílé město kamenné

jak dravec na sluneční rohoži

se protáhne a údy rozloží,

jak žena nádherná, jež na loži

prožité rozkoše si vzpomíná.

A tehdy se zoufalým úžasem

bezmocně budeš dřevo kříže rvát,

bys mohl sestoupit a odvolat,

bys kletby zbavil, posvětil zas zem’ –

Však jen se zhroutíš, hrůzně rozepiat.